Počínaje r. 1914, jak “Svaz pro osvobození Ukrajiny”, který vedl D. Doncov, tak i soc-dem. strana vedená Leninem, měly společný zdroj financování – kaiserovo Německo. Společným byl i německý kurátor – Izrael Gelfand (Parvus), učitel a inspirátor Lva Trockého.

Halič ještě v začátku dvacátého století byla rozervaná mezi Polskem, Maďarskem a Rumunskem a nebýt Stalina, zůstala by tak. Vzhledem k talentu těchto národů asimilovat své sousedy, o Podkarpatí i Zakarpatí by už dnes možná ani pes neštěkl.

Ještě v době říjnové revoluce ukrajinský národ prakticky neexistoval. Existovala pouze jiho-západní větev ruské etnické skupiny a nicotná skupinka “uvědomělých” maloruských a haličských inteligentů, kteří nepředstavovali prosté lidi. Sám Lenin píše (dopis Armandovi 30.1.1917) , že Němci do zajateckých táborů posílají učitele z Haliče přemlouvat zajatce k odtržení od Ruska a navzdory tomu z 27000 Ukrajinců jen 2 tisíce jsou pro samostatnost…

Rosa Luxemburg psala, že

Ukrajina nikdy nebyla národem, nikdy neměla svůj stát, a kromě reakčně-romantických básní Ševčenka neměla ani národní kulturu.

Ukrajinský nacionalismus podle ní je zcela jiný, než byl český, polský nebo finský. Je to směšný pokus hrstky profesorů a studentů. Lenin a soudruzi agitují pro vytvoření umělého “národa”.

Podle bolševiků, v budoucím komunistickém ráji ruská kultura neměla převládat, protože ruský národ byl dříve utlačovatelem a ruskou kulturu tvořila šlechta, kterou bylo nutno zničit. Rusko mělo být pouze první etapou ve světové revoluci.

Také internacionalismus bolševiků nedovolil zachovat ruské etnické jádro impérie. To vše vedlo k rozseknutí ruského monolita na “tři bratrské národy”. Přišla vhod polská ideologie zvláštního ukrajinského jazyka a samostatné ukrajinské kultury. Idea Rusi antiruské byla tedy dílem polského tvůrčího génia ; pracovní prototyp vykonstruovaný Rakušany a hejtmany Východní Haliče byl uveden v provoz Leninem a Stalinem.

Aby uchopili v Rusku moc, bolševici byli ochotni na vše. Roku 1914 jako Jidáš domluvili se s nepřítelem – Německem. Ve svých pamětích gen. Ludendorf píše: “

Z vojenského hlediska, dovolit průjezd Lenina Německem mělo své oprávnění. Rusko bylo nutno svrhnout do propasti.”

Tak soudili i bolševici.

V červnu 1914 Lenin jel do Berlína a navrhnul rozkládat ruskou armádu zevnitř a vyvolávat nepořádky v týlu. Němci dvakrát odmítli, nakonec pod vlivem sociálního demokrata Parvuse byl vypracován plán války v týlu proti Rusku a Francii. Němci slíbili 70 milionů marek.

28. prosince téhož roku M. Melenevskij, jeden z hlav Svazu za osvobození Ukrajiny, nabízí v dopise Leninovi spolupráci, což Lenin na veřejnosti hystericky odmítá, neboť “berou peníze od Hohenzollerů a Habsburků a jejich bratrů”, ačkoliv sám měl stejného chlebodárce.

Jak bolševici organizovali masovou výrobu “Ukrajinců”

Ukrajinizace se vedla a bude vést co nejrozhodněji. Ten, kdo tohle nechápe nebo nechce chápat, nemůže být neoznačen vládou za kontrarevolucionáře a vědomého či nevědomého nepřítele sovětského zřízení.     N. Skrypnik

V dubnu 1923 na 7. konferenci komunistické strany (bolševiků) byl vyhlášen začátek politiky “ukrajinizace”. Komunisté prakticky z ničeho museli vytvořit ukrajinský národ, ukrajinský jazyk, ukrajinský stát, ukrajinskou kulturu atd. Ukrajinizovalo se vše. Státní úřady, průmysl, školy, university, tisk, divadla atd. Ten, kdo nechtěl se učit či neuspěl na zkouškách z ukrajinštiny, byl vyhozen z práce bez práva na pomoc v nezaměstnanosti. S každým, kdo byl obviněn v “negativním postoji k ukrajinizaci”, bylo nakládáno jako s kontrarevolucionářem a nepřítelem režimu.

Také boj s negramotností se vedl jen v ukrajinštině. Existovaly kurzy jazyka a kultury povinné pro všechny. Proces ukrajinizace neustále kontrolovaly spousty komisí. Byl úkol v co možná nejkratší době stát se ukrajinským národem, všechna moc partajního aparátu se naň vrhla. Šlo to velmi těžko, navzdory metódám typu čekistů (tajné policie). Ještě div, že nikoho nezastřelili za to, že nechtěl měnit národnost, jako to dělali Rakušáci v Haliči.

Podle ideologů, maloruský národ celá tisíciletí snil o všem ukrajinském, chtěl mluvit rodným jazykem, kochat se ukrajinskou kulturou, ukrajinizace tedy měla jej naplnit štěstím. Avšak realita dvacátých let byla jiná. Ukrajinofilové byli orientovaní na Německo, národ je nemiloval, reptal, vzpíral se, sice jen pasivně, ale mluvit ukrajinsky nechtěl. Docházelo i k sabotáži partajních instrukcí.

Proto Moskva dovolila vstoupit do strany i bývalým protivníkům bolševiků – socialistům z Centrální rady a z Direktoria, nacionalistům ze západu, jejichž názory byly prakticky shodné s ideologií bolševiků. Dnešní ukrajinská propaganda je kreslí jako velké nepřátele bolševizmu, ve skutečnosti přeli se s nimi jen o to, kdo bude u moci. Gruševskij a Vinničenko a celá řada vlivných osobností Direktoria po občanské válce šťastně se vrátili do lůna sovětského režimu.

V této společnosti smůlu měl jediný Petljůra. Ten byl zabit v Paříži r. 1926, ale nikoliv proto, že bojoval se sovětským režimem, nýbrž kvůli masovým židovským pogromům, které zachvátily celý Jihozápadní kraj v době jeho vedení ukrajinské armády. Zabil ho Samuel Schwartzbart a francouzský soud ho osvobodil. Šlo o pomstu – Petljurovci vyhladili okolo 25 tisíc židů.

Mezi navrátilci byla i četná skupina “ukapistů” (levičáci a sociální revolucionáři, na stejné platformě jako bolševici), dále emigranti z Haliče, kteří také chtěli budovat ukrajinskou sovětskou republiku. V jejich řadách bylo okolo 400 důstojníků Poláky poražené haličské armády.

Kolosální vklad do založení ukrajinského jazyka a literatury vnesli židé. Jestliže nenávist “uvědomělých” Ukrajinců k “moskalům” má ještě jakési důvody, jejich nenávist k “židům” je nepochopitelná. Kdyby měli aspoň kapku vděku, postavili by na majdaně Nezávislosti gigantskou sochu Stalinovi a na Evropském náměstí památník židovi Lazaru Kaganoviči.

Pod vedením Kaganoviče se totiž odehrávalo nejintenzivnější období sovětské ukrajinizace. Plamennějšího ukrajinizátora na světě nebylo. Vše, co dělali jeho následníci po roce 1991 je hračkou v porovnání s ním. Přesto ani takoví vrahové, jako Stalin a Kaganovič, nedokázali zlomit hřbet malorusů. Po 10 letech řádění, proces ukrajinizace potichu zanikl.

Příčinou byl nejen pasivní odpor národa, nýbrž i změna strategických plánů bolševiků. Počátkem 30. let Stalin ustoupil od Leninem milované myšlenky světové revoluce, která by zachvacovala postupně všechny zotročené národy a připojovala je k SSSR. Proti zrádným imperialistům Stalin chtěl přestavět SSSR v komunistickou pevnost. Za tím účelem potřeboval silný, monolitní, centralizovaný stát.

Ukrajinský národ tedy nevznikl, ale “ukrajinská mluva” po Stalinovi zůstala. Chyběla myšlenka národa, kterou se pokusili dodat v 30-40 letech ideologové Ukrajinské Povstalecké Armády (UPA) a podobných organizací, v 60-70 letech pak hrstka disidentů-ukrajinofilů. UPA, vedená Banderou, za války bojovala proti Němcům i Sovětům, proti těm až do let 1950. Pamatuju, jak banderovci se skrývali i v českých lesích a my jsme se jich báli.

Po osamostatnění v roce 1991 bývalí komunisti a komsomolci uměle vzkřísili ukrajinizaci v původní polsko-rakousko-německé karikaturní verzi, žádné nové myšlenky nepřinesli. Proto za necelé desetiletí byly z nich už jen marginální nacionálně-demokratické strany a skupiny.

Dostali se však k moci roku 2004 díky Amerikou připravenému a financovanému “oranžovému” puči . Juščenko rehabilitoval Banderu a zavedl ukrajinizaci soft, účinnější, neboť orientovanou na školy a mladší generace. V Krymu však dochází k odporu k násilné ukrajinizaci.

Od národa, který byl prý dlouhá staletí utiskován, by se čekalo pochopení pro četné národnostní menšiny na svém území. Kromě jazyků sousedních států jsou na Ukrajině oblasti, kde se mluví ukrajinským suržikem nebo rusínsky, ale těm vláda status národa neuznává, ač Podkarpatská Rus, Rusiči, Lemki a jiní existují už tisíciletí.

Andrej Vadžra

Zdroj: Trampská nit

Od redakcie (zdroja): V poslednom čase sme si všetci zvykli plakať nad tým, ako Západ tvrdo ubližoval nevinnému Rusku – neskôr ZSSR.

Analýza uverejnená v nižšie publikovanom článku, nebude úplná, ak nepovieme tú skutočnosť, že mnohí naši vojvodovia navrhovali Stalinovi koncom vojny, pokračovať v bojoch až po La-Manche a „oslobodiť“ prakticky celú Európu, postaviť ju pod červenú zástavu.

Maršáli sa usmievali, Stalin váhal a naši západní „spojenci“ sa triasli len z toho, že sa Stalin dá presvedčiť a poruší svoj podpis z Jalty.

Sila a skúsenosti sovietskej armády si vtedy uvedomovali všetci. “Spojenci” sa snažili vymyslieť niečo pre túto príležitosť, “Ako …”, od udržania a neodzbrojenia nemeckých divízií, až vo vypracovanie  nových plánov ako reakciu na túto možnosť, alebo …

V skutočnosti, celá Európa a zaoceánske USA sa triasli od pomyslenia že … Reálny pomer síl bol viditeľne v ich neprospech.

No Stalin (žiaľ, alebo na šťastie?) ostal verný svojmu slovu a podpisu. Vojská Sovietskej armády zastali tam a tak, ako to bolo dohodnuté na Jalte.

Udalosti a fakty, posudzované v tomto materiály sa budú zdať nepravdepodobnými a nezmyselnými. Je im skutočne veľmi ťažko uveriť, asi tak, ako môže len ťažko uveriť normálny človek v možnosť zrady toho, koho on považoval za svojho spojenca, za svojho priateľa. No napriek tomu sa to stalo. Dlhý čas táto informácia sa držala v tajnosti a až teraz sa stala dostupnou. Bude sa jednať o pláne prekvapujúceho napadnutia Sovietskeho zväzu v lete 1945, rozpracovaného spojencami ZSSR, o pláne, realizácia ktorého bola zastavená, prakticky na poslednú chvíľu.

Tretia svetová vojna sa mala začať 1. júla 1945 prekvapujúcim úderom spojených anglosaských síl na sovietske vojská … Teraz to už málo kto vie, ako aj to, akým spôsobom Stalin dokázal prekaziť plány „zradcovských spojencov“, prečo sme boli donútený rýchlene útočiť na Berlín, proti komu anglickí inštruktori v apríli 1945 trénovali nerozbité nemecké divízie, ktoré sa im dobrovoľne vzdali, prečo boli v neľudských podmienkach zbombardované Drážďany vo februári 1945 a hlavne koho chceli Anglosasi tým zastrašiť.

O tejto oficiálnej verzii sa v ZSSR nevyučovalo v školách na hodinách dejepisu – vtedy bol aktuálny „boj za mier“, vo vrchnosti už dozrievalo „nové myslenie“ a legenda o „čestných spojencoch – USA a Veľkej Británii“ skutočne existovala. Áno, aj dokumentov o tom vtedy bolo publikovaných veľmi málo – toto obdobie skrývali z viacerých dôvodov. V posledných rokoch začali Angličania čiastočne odkrývať archívy z tohto obdobia, nemali sa už koho báť – ZSSR už neexistoval.

Začiatkom apríla 1945 pred samotným koncom Veľkej vlasteneckej vojny Churchill, predseda vlády nášho spojenca – Veľkej Británie vydal rozkaz svojim štábom na vypracovanie plánov pre rýchly úder na ZSSR –operácia „Nemysliteľný“ . Materiál mu bol doručený na 22. mája 1045.

Podľa tohto plánu bol útok na Sovietsky zväz mal začať podľa zásad Hitlera – prekvapivý útok. 01.07.1945 47 britských a amerických divízií bez vyhlásenia vojny malo zasadiť zdrvujúci úder, nečakajúcim také poburujúce darebáctvo,  naivnému ruskému  spojencovi. Útok malo podporovať 10 – 12 nemeckých divízií, ktoré „spojenci“ držali v bojovej pripravenosti v Schleswig-Holsteinsku a južnej Dánsko, každodenne ich trénovali britskí inštruktori – pripravovali ich na vojnu proti ZSSR. Predpokladalo sa, že vojnu povedú zjednotené sily Západnej civilizácie proti Rusku – do „Krížovej výpravy“ mali byť neskôr zapojené aj druhé krajiny, predovšetkým Poľsko a Maďarsko… Vojna mala viesť k úplnej porážke a kapitulácie ZSSR. Konečným cieľom bolo ukončiť vojnu zhruba tam, kde ju plánoval ukončiť Hitler v pláne „Barbarosa“ – na spojnici Anchangels – Stalingrad.

Anglosasi sa pripravovali na zlomenie ruského národa terorom – zverskou likvidáciou veľkých ruských miest: Moskva, Leningrad, Vladivostok, Murmansk a iné mestá, vlnami „lietajúcich pevností“. Niekoľko miliónov ruských ľudí malo zahynúť v odskúšaných „ohňových tornádach“. Nimi bol zničený Hamburg, Drážďany, Tokio … To plánovali urobiť aj s nami, zo svojimi spojencami. Už len sama predstava: – najohavnejšia zrada, podlosti a extrémne divokú brutality – vizitka západnej civilizácie, a to najmä Anglo-Sasov, ktorí zničili toľko ľudí, ako žiadny iný národ v dejinách ľudstva nezničil.

Napriek tomu, 29. júla 1945, deň do plánovaného začiatku vojny s Ruskom, jednotky Červenej armády nečakane  pre potencionálneho nepriateľa, zmenili miesta svojej dislokácie. To bol rozhodujúci krok, ktorí zavážil a presunul ručičku váhy v dejinách – príkaz Anglosaským vojskám  nebol vydaný. Do  tejto boby, v danej situácii, bolo nevyhnutné ukázať silu Červenej armády a presvedčiť vojenských odborníkov, aby zrušili útok na ZSSR. Tejto veci poslúžil útok na Berlín. Bolo veľkým šťastím, že v tej dobe na čele ZSSR stál Stalin.

Vojensko-morské sily Veľkej Británie a USA vtedy mali absolútnu prevahu nad Vojensko-morskou flotilou ZSSR: – v mínonsných lodiach 19 námornú, v nákladnej doprave 9 krát, v ponorkách najmenej 2 krát(http://www.respublika.info/4440/history/article22384/). Vyše stovky lietadlových lodí a niekoľko tisíc palubných lietadiel proti nule zo strany ZSSR. „Skutočný spojenec“ disponoval štyrmi armádami ťažkých bombardérov, ktoré mohli uskutočniť ničivé údery. Sovietska diaľková bombardovacia armáda bola oproti tomu neporovnateľne slabšia.

V apríli 1945 spojenci si predstavovali našich vojakov ako vychudnutých a vyčerpaných a naše vojenské vybavenie považovali na hranici použiteľnosti. Ich vojenskí špecialisti ostali silne prekvapení silou úderu Sovietskej Armády, ktorú ona ukázala pri útoku na Berlín, ktorý oni považovali za neprístupný. Nie je pochýb o tom kto prevzal zodpovednosť, píše historik V. Falin – bl to Stalin, ktorý rozhodol o útoku na Berlín začiatkom mája 1945 a tým zabránil vzniku tretej svetovej vojny. To potvrdzujú aj nedávno odtajnené dokumenty. V opačnom prípade Berlín by bol bez boja odovzdaný „spojencom“ a „spojené sily“ celej Európy a Severnej Ameriky by zaútočili na ZSSR.

Dokonca aj po dobití Berlína sa plány na útok proti ZSSR pripravovali naďalej v plnom prúde. Zastavilo ich len to, že oni pochopili, že ich plány boli odhalené a výpočty stratégov ukazuje, že bez šokového úderu nie je možné poraziť ZSSR. Bol ešte jeden dôvod, kvôli ktorému Američania vznášali námietky Britom – to bola potreba využiť Sovietsku armádu na porážku Kvantunskej armády na Ďalekom Východe, bez čoho víťazstvo USA nad Japonskom svojimi silami by bolo ohrozené.

Stalin nemal možnosti odvrátiť Druhú svetovú vojnu, no vedel zabrániť vzniku Tretej svetovej vojne. Situácia bola veľmi vážna, no ZSSR ju opäť vyhral bez mihnutia oka.

V súčasnosti na Západe sa pokúšajú ukazovať plány  Churchila ako „odvetu“ na „sovietsku hrozbu“, na pokusy Stalina obsadiť celú Európu.

„Či malo sovietske vedenie útočné plány na obsadenie celej Európy až po Atlantik a obsadiť aj Britské ostrovy? Na takúto otázku musíme dať odmietavú odpoveď. To potvrdzuje aj skutočnosť, že Sovietsky zväz prijal 23. júna 1945 zákon o demobilizácii armády a námorníctva, stavy vojsk prispôsobil mierovým podmienkam. Demobilizácia sa začala 5. júla 1945 a bola ukončená v roku 1048. Počty armády a vojenského námorníctva boli krátené z 11 miliónov na 3 miliónov vojakov. Bol zrušený Štátny výbor obrany, Štáb vrchného veliteľa. Počet vojenských okruhov v rokoch 1945 – 1946 sa zmenšil z 33 na 21. Značne sa zmenšil počet vojsk vo Východnom Nemecku, v Poľsku, a v Rumunsku. V septembri 1945 sovietske vojská boli vyvedené zo severného Nórska, v novembri z Československa, v apríli 1946 z Dánska, v decembri 1947 z Bulharska…

Či vedelo sovietske vedenie o britských plánoch vedenia vojny proti ZSSR? Na túto otázku môžeme  odpovedať jednoznačne ÁNO… Jednoznačne to potvrdzuje, a popredný odborník na dejiny sovietskych ozbrojené sily, profesor Univerzity of Edinburgh D. Erickson. Podľa jeho názoru, plán Churchila pomáha vysvetli, „prečo maršál Žukov neočakávane sa rozhodol v júni 1945 posilniť a zoskupiť svoje sily.  Dostal rozkaz z Moskvy na posilnenie obrany a podrobný preskúmať prieskum rozmiestnenia vojenských jednotiek na strane  západných spojencov. Teraz už poznáme príčiny takéhoto postupu: – je očividné, že plán Churchila sa stal chvalabohu známi pre Moskvu a Stalinov Generálny štáb prijal príslušné opatrenia“, tvrdí  História

Ржешевский Олег Александрович, Vojensko-historický inštitút http:// militera.lib.ru/research/rzheshevsky1/01.html

Stručný výňatok z materiálov, rozhovor s naším najväčším odborníkom na túto tému Dr Valentin Falin.

Je ťažké nájsť v minulom storočí, politika, rovnajúcej sa Churchill zo schopnosťou ohromiť vlastných i ostatných ľudí. Ale najviac vynikala v ňom schopnosť z časti farizejstva a intrigy proti Sovietskemu zväzu.

V jeho listoch Stalin, on “sa modlil, aby Anglo – sovietska aliancia bola zdrojom mnohých výhod pre obe krajiny, aby fungovala  Organizácia Spojených národov a sveta,” želá si  “úplný úspech ušľachtilej politike.” V jeho dopisoch je hlboká vďaka za útok Červenej armády na celej šírke Východného frontu, ktorí bol narýchlo zorganizovaný na výzvu Londýna a Washingtonu v dobe, keď uviazli spojenecké vojská v Ardenách a v Alsasku. No to všetko boli len slová. V skutočnosti Churchil sa považoval za slobodného ad akýchkoľvek záväzkov voči Sovietskemu zväzu.

Tieto jeho vlastnosti vynikli najme vtedy, keď Churchil vydal rozkaz na skladovanie trofejných nemeckých zbraní s cieľom jeho možného využitia pri útoku na ZSSR, keď kázal umiestňovať kapitulovaných nemeckých vojakov a dôstojníkov Wehrmachtu v Šlezinsko-Holštajnsku a Južnej Dánsko. Potom sa ukázal všeobecný zmysel zákerných príprav britsého predstaviteľa. Angličania brali pod svoju kontrolu nemecké vojenské jednotky, ktoré sa im vzdávali bez odporu, odvážali ich do  Južného Dánska a Schleswinsko-Holsteinska. Celkove tam bolo rozmiestnených 15 nemeckých divízií. Zbrane skladovali a jednotky trénovali pre budúce boje. Koncom marca – začiatkom apríla Churchil vydal svojim štábom rozkaz: – pripravovať operáciu „Nemysliteľné“ – za účasti USA, Anglicka, Kanady, poľských jednotiek a 10 – 12 nemeckých divízií sa mali začať bojové akcie proti ZSSR. Tretia svetová vojna sa mala začať 1, júla 1945.

V tomto pláne bolo jednoducho a stručne napísané: – Sovietske vojská budú v moment prekvapenia vyčerpané, technika, ktorá sa zúčastňovala na bojoch v Európe bude opotrebovaná, zásobovanie potravinami a liekmi bude v koncoch. Preto nebude problém zatlačiť ich do predvojnových hraníc a donútiť Stalina aby podal demisiu.

Nás čakala výmena politického poriadku a rozpad ZSSR. V prípade problémov malo prísť bombardovanie miest vrátane Moskvy. Ju podľa plánov Angličanov čakal osud Drážďan, ktoré spojenecké vojská, ako je všeobecne známe, zrovnali zo zemou.

Americký generál Patton – veliaci tankovým armádam priamo povedal, že neplánuje zastavovať sa na demarkačnej čiare na Labe, ktorá bola dohodnutá na Jalte a že chce ísť ďalej. Chce ísť na Poľsko, odtiaľ na Ukrajinu a Bielorusko až do Stalingradu. Vojnu chce ukončiť tam, kde ju nestihol ukončiť Hitler. Tento generál Rusov inak nevolal ako  „nasledovníkmi Čingischána“, ktorých je potrebné vyhnať z Európy“. Po skončení vojny Pottona vymenovali za gubernátora Bavorska, no museli ho čoskoro odvolať kvôli sympatiám k nacistom.

Londýn dlho odmietal existenciu takéhoto plánu, no pred niekoľkými rokmi Angličania odtajnili časť svojich archívov a medzi dokumentmi sa ukázali aj papiere, ktoré sa dotýkali plánu „Nemysliteľné“. Vtedy už nemalo žiaden zmysel niečo popierať …

Podčiarkujem, že to nie je špekulácie, ani hypotézy, no konštatácia faktu ktoré má svoje vlastné pomenovanie. Na tejto akcii sa mali podieľať USA, Veľká Británia, Kanada, poľské jednotky 10 – 12 nemeckých divízií. Tých ktoré udržiavali v bojovej pohotovosti a cvičili ich anglickí dôstojníci.

Eisenhower vo svojich pamätiach priznal, že Druhý front už koncom februára 1945 už prakticky neexistoval: -  Nemci sa vzdávali do zajatia bez oporu. Taktika Nemcov bola v nasledujúcom: – udržať, nakoľko je to možné, pozície pozdĺž celej línii Sovietsko-nemeckého frontu dovtedy, pokiaľ virtuálny Západný a reálny Východný front sa nespoja a americké a britské vojská neprijmú od werhmachtu štafetu na odrazenie „sovietskej hrozby“ visiacej nad Európou.

Churchil v tom čase v prepise telefónnych rozhovorov s Rooseveltom, sa ho  snaží presvedčiť, za každú cenu, o tom, že je nevyhnutné, nepripustiť Rusov do Strednej Európy. To vysvetľuje, aký veľký význam v tom období malo obsadenie Berlína.

Je potrebné povedať, že západní spojenci by sa mohli presunúť na východný front trochu rýchlejšie, ako naše jednotky, ak by štáby Montgomeryho, Eisenhower a Alexander (talianske divadlo vojenských operácií) kvalitnejšie plánovali svoju činnosť, rozumne koordinovali svoje sily a prostriedky, strácali menej času na vnútorné intrigy a hľadanie spoločného nepriateľa. Vo Washingtone bol ešte živý Roosevelt a ten, z rôznych dôvodov nechcel ukončiť spoluprácu s Moskvou. Ale podľa Churchila Sovietsky „kominár“ už urobil svoju povinnosť a treba sa ho zbaviť“.

Spomeňme si, Jalta sa skončila 11. februára. V prvej polovici – 12. februára účastníci sa vrátili domov. Na Kryme, okrem iného, bolo dohodnuté, že vzdušné sily troch spojeneckých síl budú vo svojej činnosti dodržiavať určité hranice, ktoré vytyčujú dohodnuté hranice vplyvu dohodnuté na Jalte. A už v noci z 12. na 13, februára bombardéry západných spojencov vymazali z povrchu zeme Drážďany, potom bombardovali výrobné podniky na Slovensku, v budúcej Sovietskej zóne okupovanej Nemeckom, aby závody sa nám nedostali do rúk celé. V roku 1941 Stalin navrhol Angličanom a Američanom, aby za použitia letísk na Kryme, bombardovali ropný priemysel nemeckých spojencov. Oni ich vtedy nechceli trestať. Oni sa spojencov Nemecka rozhodli trestať až v roku 1944, kedy do centra ropných zásob, ku ktorým sa snažili dostať Nemci počas celej vojny, sa blížila Sovietska armáda.

Jedným z hlavných cieľov náletov na Drážďany boli mosty cez Labe. Existovali snahy tak Churchila ako aj Roosevelta, čo najdlhšie udržať ruské vojská na východe. V inštrukciách pred letom britských lietadiel sa hovorilo: – je potrebné Sovietom tvrdo ukázať možnosti spojencov a ich bombardovacích zväzkov. Tak aj urobili – ukázali. Pritom nie jeden krát. Nám  oznámili – piloti urobili chybu. Pomýlili si cieľ, mali letieť na miesto, kde sa nachádza štáb Vojenských vzdušných síl Nemecka. Klasické zbavene sa zodpovednosti. Orenburg bol bombardovaný na objednávky Marshalla a Labe, pretože tam boli laboratórií, práca s uránom. A to len preto, aby ani materiál, ani prístroje ani vedeckí pracovníci sa nedostali do rúk našich ľudí – všetko ľahlo popolom.

To prečo sovietske velenie obetovalo ku koncu vojny toľko vojakov, na to sa musíme opýtať opäť sami seba – malo on vôbec priestor a čas na výber? Popri bežným vojenským úlohám bolo nevyhnutné riešiť aj  politické a strategické otázky a rébusy v perspektíve, vrátane Churchilom plánovaných dobrodružstiev.

Boli robené pokusy ovplyvniť partnerov dobrým príkladom. Podľa slov Vladimra Semenova, sovietska diplomacia sa o to snažila. Stalin pozval k sebe diplomata  Andreja Smirnova, bývalého vedúceho 3 Európskeho oddelenia MZV ZSSR a súčasne ministrom zahraničných vecí RSFSR, pre diskusiu s účasťou Semenova, s cieľom hľadania možných variantov možnej kontroly nad územiami pod sovietskou kontrolou.

Smirnov doplnil, že naše vojská, by mohli pozorovať nepriateľa, umožniť spojencom prekročili demarkačnej línie v Rakúsku, okrem toho by mali dodržiavať dohody z Jalty a ponúknuť spojencom de facto, podieľať sa na našich nových pozíciách v očakávaní, že sa USA sa budú správať v podobných situáciách rovnako. Stalin ho prerušil a povedal: – „Nesprávne. Píšte telegram spojeneckým mocnostiam“. A nadiktoval: „Sovietske vojská, prenasledujúc časť Wermachtu, boli donútené prekročiť líniu, už skôr dohodnutú medzi nami. Týmto zároveň chcem potvrdiť, že po vojne Sovietska strana vyvedie svoje vojská za hranice medzinárodne určených okupačných zón“.

12. apríla Veľvyslanectvo USA, štátne  a vojenské inštitúcie dostali inštrukcie od Trumena: – všetky dokumenty, podpísané Rúzveldom, ich realizácia nie je možná. Za tým nasledoval rozkaz, pritvrdiť pozície vo vzťahu k Sovietskemu zväzu. 23. apríla Trumen uskutočnil v Bielom dome rokovanie, na ktorom vyhlásil: – „Stačí, my nie sme viac zainteresovaný na spojenectve s Rusmi a môže sa stať, že nebudeme plniť ani dohody s nimi. Problém Japonska vyriešime aj bez pomoci Ruska“. On sa staval k veciam tak, akoby Jaltské dohody neexistovali.

Trumen bol blízko k tomu, aby vyhlásil koniec spolupráce s Moskvou na verejnosti. Proti Trumenovi sa postavilo  vojenské velenie, s výnimkou generál Pattona, veliteľ pancierových síl USA. V podstate, vojaci rušili aj plán „Nemysliteľné“. Oni boli zainteresovaný aj na vstupe Ruska do vojny s Japonskom. Ich argumenty voči Trumenovi: – ak ZSSR sa nepostaví na stranu USA, tak Japonci premiestia na ostrovy miliónovú Kvantunskú armádu a budú bojovať s takým fanatizmom, ako to bolo na Okinawe. Následkom toho budú mať Američania jeden až dva milióny mŕtvych vojakov.

V tom momente Američania ešte nedisponovali jadrovou bombou. Ani verejná mienka v USA by nebola schopná pochopiť takúto zradu. Občania Ameriky v podstate boli na strane Sovietskeho zväzu. Oni videli, aké straty my prinášame pre spoločné víťazstvo nad Nemeckom. V dôsledku toho sa podľa očitých svedkov, sa tomu trochu podriadil aj Trumen  a súhlasil s argumentmi svojich vojenských expertov. „Dobre, keď si vy myslíte, že oni nám majú pomáhať v boji proti Japoncom, nech pomáhajú, no my s tým s nimi končíme spojenectvo“, – zakončil Trumen.  Preto mal tvrdý rozhovor s Molotov, ktorý nevedel, čo sa zrazu vlastne stalo. Trumen sa už tu spoliehal na jadrovú bombu.

Okrem toho, americkí vojenskí predstavitelia, ale aj ich britskí kolegovia, predpokladali, že čas na rozpútanie vojny proti Sovietskemu zväz už prešiel a že bude najlepšie tieto otázky ukončiť. Riziko sa im zdalo príliš veľké – útok na Berlín veľmi zapôsobil najme na Angličanov. Záver náčelníkov štábov britských vojsk bol jednoznačný: – možnosť vedenia bleskovej vojny proti Rusku uplynula a na zapojenia sa do vleklej vojny nemali odvahu. To znamená, že postavenie amerických vojenských odborníkov je – prvý dôvod. Po druhé – operácia Berlin. Tretia – Churchill prehral voľby a zostali bez energie. No a nakoniec, po štvrté – samotní britskí vojenskí velitelia boli proti realizácii tohto plánu, lebo Sovietsky zväz, ako boli presvedčení, bol veľmi silný. Všimnite si, že v USA nemajú záujem pozval  Anglicko  k účasti na  vojne, ale sa snažia vytlačiť Anglicko z Ázie. Podľa dohody z roku 1942 líia zodpovednosti USA nebola ohraničená Singapúrom, ale sa týkala aj Číny, Austrálie a Nového Zélandu.

Stalin a to bol veľký analytik spájať všetko dohromady povedal: „Vy ukazujete čo dokáže vaše letectvo a ja vám ukážem, čo my dokážeme na zemi“. On ukázal údernú ohnivú moc našich Ozbrojených síl preto, aby ani u Čerčila, ani u Eisenhowera, ani u Maršala, ani u Pattona a ani  u nikoho druhého sa neobjavila túžba bojovať proti ZSSR. Za rozhodnutím ruskej strany obsadiť Berlín a dostať sa na líniu ako bolo dohodnuté na Jalte bol hlavný cieľ – zabrániť a odvrátiť avantúre britského predstaviteľa s realizáciou jeho plánu „Nemysliteľné“ , to znamená, prerastanie Druhej svetovej vojny do Tretej. Ak by sa to bolo stalo, tak by bolo obetí tisíce krát viac a viac!

Ospravedlňuje to veľké obete  našich vojsk pri obsadzovaní Berlína a snahy dostať ho pod našu kontrolu? Po tom, ako sa nám podarilo, v plnom rozsahu prečítať podpísané britské dokumenty, – oni boli odtajnené pred 5 – 6 rokmi, keď sú konfrontované aj informácie obsiahnuté v týchto dokladoch s údajmi, s ktorými som sa stretol počas služby v 50. rokoch, veľa sa nám v tejto veci vyjasnilo. Keby nič iného, tak operácia v Berlíne bola reakciou na plán “nepredstaviteľný,” výkon našich vojakov a dôstojníkov počas jeho správanie bolo varovanie, pre Churchila a jeho nasledovníkov.

Politický scenár Berlínskej operácie patrí Stalinovi. Generálnym autorom jej vojenskej časti bol Georgij Žukov.

Wehrmacht sa chystal pripraviť v uliciach Berlína druhý Stalingrad. Teraz už na rieke Spreeje. Dosiahnutie kontroly nad mestom bola veľmi zložitá úloha. Na prístupoch k Berlínu bolo nutné prekonať výšiny, prekonať sedem obranných línií pripravených na dlhá a tvrdý odpor. Po okrajoch hlavného mesta Nemecka a na jeho hlavných cestách boli zakopané tanky prispôsobené ako pancierované obranné body. Keď naše jednotky zaútočili, napríklad, na Frankfurtskú alej, ulica viedla priamo do centra mesta, oni boli vystavené obrovskej paľbe, čo nás stálo veľa životov…

Keď som o tom všetkom premýšľam, ešte dnes ma bolí pri srdci, – premýšľam, či by nebolo lepšie uzavrieť kruh okolo Berlína a počkať, pokiaľ sa oni sami nevzdajú? Bolo také nevyhnutné vztýčiť našu zástavu na ten prekliaty Reichstag? Pri obsadení tejto budovy padli stovky našich vojakov.

Stalin trval na uskutočnení Berlínskej operácii. On chcel ukázať iniciátorom plánu „Nepredstaviteľný“ palebnú a bojovú silu sovietskych vojenských síl. Chcel pripomenúť, že o osude vojny sa nerozhoduje vo vzduchu, ani nie na mori, ale na zemi.

Pravda je jedna. Bitka o Berlín schladila veľa horúcich hláv čím vlastne splnila svoju politickú, psychologickú a vojenskú úlohu. No a hláv na Západe omámených ľahkými víťazstvami na Západnom fronte bolo skutočne dosť. Napríklad jedna z nich – americký tankový generál Patton. On hystericky nástojil, aby západní spojenci sa nezastavovali na Labe, ale bez prestávky aby presunuli vojská USA cez Poľsko a Ukrajinu k Stalingrad, aby ukončili vojnu tam, kde utrpel porážku Hitler. Generál Patton nás volal „potomkovia Čingischána“. Ani Churchill nešetril škrupuľami a tvrdými výrazmi. Sovietskych ľudí v podstate on považoval za „barbarov“ a divé opice“. Skrátka, „teória nadčloveka“ nebola nemeckým monopolom. Patton bol pripravený začať vojnu z chodu a chcel dôjsť … do Stalingradu! Útok na Berlín, vztýčenie zástavy nad Reichstagom bolo, nakoniec, nie len finálnym aktom víťazstva nad Nemeckom. Už vôbec to nebola otázka propagandy. Pre armádu je v zásade vstup do brlohu nepriateľa a tým označiť koniec najťažšej vojny v histórii Ruska veľká vec. Odtiaľto, z Berlína vyšla obrovská fašistická beštia, ktorá spôsobila obrovskí žiaľ sovietskemu ľudu, národom celej Európy a celého sveta. Červená armáda do Berlína prišla preto, aby otvorila novú kapitolu v našich dejinách a v dejinách samotného Nemecka a v dejinách celej ľudskej spoločnosti …

Pozrime sa do dokumentov, ktoré sa na základe nariadenia Stalina, pripravovali na jar 45 roku: – pocit pomsty nesmie určovať postup Sovietskeho zväzu. Vedenie krajiny by mala nakladať  s Nemeckom, ako so štátom porazeným a  nemecký ľud za zodpovedný za vznik vojny. No… nikto sa nechystal spochybniť ich porážku, poukazujúc na „lekárske predpisy“ a bez časového obmedzenia pre slušnú budúcnosť. Stalin zaviedli ešte v štyridsiatom prvom roku tézu: – hitlerovci prichádzajú a odchádzajú, no Nemecko“ nemecká národ ostáva, Skutočne, Nemcov bolo potrebné zastaviť, pomôcť pri obnove „spálenej krajiny“, ktorú zanechali za sebou na okupovaných krajinách. Na úplnú kompenzáciu a všetky straty by nestačilo celé Nemecko zo svojim majetkom a bohatstvom. Zobrať toľko, koľko sa dá, nestarajúc sa o možnosti prežitia samotných Nemcov, „nahrabať čo najviac“ . to nikdy nebol diplomatický jazyk Stalina keď hovoril s podriadenými o otázkach reparácií. Ani jeden klinec nebol naviac, bolo potrebné pomáhať z rín Ukrajine, Bielorusku, Centrálnym oblastiam Ruska. Viac ako štyri pätiny výrobných zariadení bolo zničených. Viac ako tretina obyvateľov bola zbavená bývania. Nemci vyhodili do vzduchu viac ako 80.000 míľ trati, spálili podvaly  zničili násypy, všetko rozbili. Zničili alebo poškodili mosty. No a, 80 tisíc kilometrov . to je viac ako mali všetky železnice Nemecka pred Druhou svetovou vojnou.  Sovietsky velitelia však dávalo pevné presvedčenie všetkým satelitným spojencom, že bude nápomocné pri prekonaní obrovských povojnových problémov, . Velenie robilo všetko pre to, aby bolo nápomocné civilnému obyvateľstvu, najmä jeho ženskej polovici a deťom.  Ak niekto z vojakov porušil prísne predpisy, bol odovzdaný vojenským súdom. Áno, aj to sa stávalo.

Súčasne v Moskve požadovali prísne trestať akékoľvek útoky, sabotáže, a zvyšky nenapraviteľných odporcov “, nepokoje, ktoré by mohli nastať v sovietskej okupačnej zóne. Tých čo chceli strieľať víťazov od chrbta nebolo málo. Berlín bol obsadený 2. mája a „pouličné boje – ojedinelé“ sa v ňom skončili 10. mája. Ivan Ivanovič Zajcev, on pracoval ba našom veľvyslanectve v Bone, mne rozprával, že on bol zo všetkých najšťastnejší. Vojna sa skončila 9, mája a on v Berlíne bojoval do 11. mája. V Berlíne proti sovietskym jednotkám stále bojovali esesácke zoskupenia z 15 – tich krajín. Tam bojovali s Nemcami spoločne nórsky, dánsky, belgické, holandské, luxemburské a čert vie akí ešte nacisti …

Bolo by zaujímavé povedať, ako naši spojenci nám chceli ukradnúť Deň Víťazstva, keď prijali 7. mája kapituláciu Nemcov. Táto, v podstate separátna akcia zapadala do plánu “Немыслимое”. Bolo pre nich potrebné, aby Nemci kapitulovali len pred západnými spojencami a aby sa potom mohli zúčastniť na Tretej svetovej vojne.

Dönitz Hitlerov nástupca v tom čase povedal: „Prestaneme bojovať proti Anglicku a USA, tento boj stratil zmysel, no v každom prípade budeme pokračovať vo vojne proti Sovietskemu zväzu“. Kapitulácia v Remeši bola fakticky darčekom pre Churchila a Doenitz. Dohoda o kapitulácii bola podpísaná 7. mája o 2 hodine 45 minúte.

Mali sme veľké problémy donútiť Trumena aby súhlasil s kapituláciou v Berlíne 9. mája za účasti Sovietskeho zväzu a spojencov, dohodnú na Dni víťazstva 9. mája, lebo Churchill naliehal: – aby sa za deň skončenia Druhej svetovej vojny považoval 7. máj. Mimochodom, v Remeši sa uskutočnil ešte jeden podvod. Text dohody o bezodkladnej kapitulácii Nemecka pred spojencami potvrdila Jaltská konferencia, potvrdili ho svojimi podpismi Rúzveld, Churchil a Stalin. No Američania sa tvárili, že zabudli na existenciu tohto dokumentu, ktorí v podstate ležal v zásuvke náčelníka štábu Eisenhowera u Smith. Okolie Eisenhowera pod vedením Smita spracovalo nový dokument, „očistený“ od nežiadúcich pre nich jaltských bodov. Pritom, dokument bol podpísaný generálom Smitom za spojencov a Sovietsky zväz sa ani v dokumente nespomenul, ako by ani nebol zúčastnený na vojne. Tak, takéto divadlo bolo rozohrané v Remeši. Dokument o kapitulácii v Remeš odovzdali Nemcom skôr, ako ho poslali do Moskvy.

Eisenhower a Montgomery sa odmietli podieľať na spoločnej prehliadke  Víťazstva v bývalom hlavnom meste Ríše. Oni sa tejto prehliadky mali zúčastniť spoločne zo Žukovom. Naplánovaná prehliadka Víťazstva sa nakoniec v Berlíne aj uskutočnila, no zúčastnil sa jej len jeden maršál – Žukov. To bolo v júli 45 roku. No a v Moskve sa Prehliadka víťazstva konala, ako je známe, 24. júna.

Rooseveltova smrť priniesla takmer bleskové zmeny v americkej zahraničnej politike. Vo svojej poslednej správe pre kongres USA (25. mája 1945) prezident varoval: buď Američania zoberú na seba zodpovednosť za medzinárodnú spoluprácu – pri plnení prijatých úloh v Teheráne a na Jalte, – alebo oni budú niesť zodpovednosť na nový svetový konflikt. Pre Trumana to bolo varovanie, bol to politický testament Trumenovho predchodcu, ktorý mal starosti z ďalšieho vývoja medzinárodných vzťahov. “Pax Americana”, musí byť umiestnená v popredí.

S vedomím, že vstupujeme do vojny s Japonskom, Stalin oznámil USA presný termín tohto vstupu – 8 auust, Truman, napriek tomu vydal rozkaz zhodiť na Hirošimu atómovú bombu. Vôbec to nebolo ani nutné, ani potrebné. Japonsko sa rozhodlo: – akonáhle sa objavia Sovietske vojská na fronte, tak ona podá kapituláciu. No Trumen  nám chcel predemonštrovať svoju silu a preto zhodil na Japonsko atómové bomby. Keď sa Američania vrátili z Postupimskej konferencii, tak v USA, Truman a Eisenhower vydávajú rozkaz: pripraviť plán pre vedenie jadrovej vojny proti ZSSR.

V decembri 1945 v Moskve sa konalo stretnutie ministrov zahraničných vecí. Prvý štátna tajomník Trumana, vrátil sa zo stretnutia do USA a 30. decembra vystúpil v rozhlase kde vyhlásil: – „Po stretnutí zo Stalinom som viac ako kedykoľvek predtým presvedčený, že podľa amerických hodnotení, spravodlivý svet bol dosiahnutý“. 5. januára 1946 mu Truman tvrdo odpovedal: „Všetko to čo ste vy nahovorili, – to sú nezmysly. My nikdy nepotrebujeme kompromis zo Sovietskym zväzom. My potrebujeme  “Pax Americana”, ktorý na 80% bude zodpovedať našim návrhom“.

Vojna pokračuje, ona sa neskončil v roku 1945, ona prerástla v tretiu svetovú vojnu, len je vedená inými prostriedkami a spôsobmi. Ale potrebujeme aj rezervný plán. Plán “nepredstaviteľné”, prepadol v podobe, v ktorej bol koncipovaný Churchillom. Truman mal svoje vlastné predstavy o tomto pláne. On si myslel, že konfrontácie medzi USA a ZSSR po kapitulcii Nemecka a Japonska sa nekončia. To je len začiatok novej etapy boja. Mimoriadny spolupracovník veľvyslanectva v Moskve Kennan, keď videl, ako Moskovčania oslavujú Deň víťazstva 0. mája 1945 pred americkým veľvyslanectvom, vyhlásil: „Jasajú … Oni si myslia, že sa vojna naozaj skončila. No skutočná vojna sa ešte len začala“.

Trumana sa opýtali: „Čím sa „studená“ vojna odlišuje od „horúcej“? On odpovedal: „To je tá samá vojna, len sa vedie inými metódami“. A ona sa viedla a vedie sa aj v posledných rokoch. Postavili si úlohu – vytlačiť nás z pozícií na ktoré sme sa dostali. Ona sa splnila. Cieľom bolo dosiahnuť zmenu myslenia ľudí. Ako je vidieť, aj táto úloha bola vyplnená. V podstate, USA viedli a aj vedú vojnu nielen s nami. Oni hrozia atómovými zbraňami Číne, Indii … No ich najväčším nepriateľom bol ZSSR.

Podľa tvrdenia amerických historikov, dvakrát na stole Eisenhowera bola objednávka pre preventívny úder na ZSSR. Podľa ich zákonov, nariadenie vstupuje v platnosť vtedy, keď ho podpíšu všetci traja náčelníci štábov – morských síl, vzdušných a pozemných vojsk. Dva podpisy už boli, tretí chýbal. Možno práve preto, lebo víťazstvo nad Sovietskym zväzom, podľa ich výpočtov, bude dosiahnuté v prípade, že za prvých 30 minút bude zničená 65.000.000 obyvateľov ZSSR.  Náčelník štábu pozemných síl pochopil, že to nie je možné zabezpečiť.

To je treba vyučovať v školách, hovoriť o tom deťom v rodinách. Naše deti sa musia naučiť rozmýšľať svojim mozgom, musia pochopiť, že Angličania a Američania vždy radi strieľali svojich spojencov od chrbta a to najmä ruských.

Je potrebné navždy si zapamätať, že na Západe zo živočíšnou nenávisťou vnímajú Ruský národ – Rusi sú horší od Turkov“, ako to bolo povedané ešte v 16 – tom storočí. V priebehu stoviek rokov Západ do Ruska periodicky posielal hordy zabijakov aby zničili našu civilizáciu a stovky rokov sa vracali porazený domov, aby opäť útočili na našu svätú Rus. Tok to bolo svojho času s Chazarami a Tatármi, pokiaľ Sviatoslav neprijal rozhodnutie – mier bude len vtedy, keď nepriateľa zničíš v jeho brlohu a navždy skončíš s hrôzou. Ivan Hrozný prijal taký istý program ako následok vpádov kočovníkov útočiacich na Rusko tisíc rokov. Toto  sužovanie Ruska skončil navždy. Okrem iného čas a miesto útoku silu vždy vyberá nepriateľ. Západ je náš nepriateľ a navždy ním ostane, akokoľvek by sme sa snažili mu ulahodiť a dohodnúť sa, hoci by sme mali podpísané neviem aké zmluvy a vytvorené nové spojenecké bloky.

Zdroj: Súvislosti

Áno, vynaložili sme na to mnoho miliárd dolárov, no teraz sú už blízko tomu, čo sa u Rusov nazýva práca vo vlastnej réžii. Za štyri roky sme my a naši spojenci získali rozličné strategické suroviny za 15 miliárd dolárov, stovky ton zlata, drahých kameňov atď. Za neexistujúce projekty nám za veľmi malé sumy bolo odovzdaných vyše 20 tisíc tom medi, okolo 50 tisíc ton alumínia, dvetisíc ton cézia, berília, stroncia atď.

Počas rokov tzv. “prestavby” v ZSSR mnohí naši vojaci a biznismeni neverili v úspech nastávajúcej operácie. A zbytočne. Podlomiac ideologické základy ZSSR sme nekrvavo dokázali vyviesť z vojny za svetovú nadvládu štát, tvoriaci hlavnú konkurenciu Amerike. Naším cieľom v budúcnosti je poukázať pomoc všetkým, kto v nás chcú vidieť vzor západnej slobody a demokracie.

Keď na začiatku dali na Východ pracovníci CIA na uskutočnenie našich plánov 50 miliónov dolárov a potom rovnaké sumy, mnohí z politikov, vojakov neverili v úspech. Teraz, po uplynutí 4 rokov vidíme, že sa naše plány začali realizovať.

Jednako to neznamená, že sa nemáme nad čím zamyslieť. V Rusku, štáte s nedostatočným vplyvom USA je nevyhnutné vyriešiť niekoľko úloh: všemožne nepripustiť ku moci komunistov. Pomocou našich priateľov vytvoriť také podmienky, aby v parlamentých pretekoch boli postavené všetky mysliteľné aj nemysliteľné prekážky ľavým stranám. Riešenie dôležitých politických momentov je nevyhnutné urobiť tak, aby z prezidentského prostredia Jeľcina odišli tí, ktorí sa skorumpovali. A dokonca bezvýznamné “preorientovanie sa” terajšieho prezidenta neznamená našu porážku. Bude to len šikovným politickým fígľom. Cieľ ospravedlňuje prostriedky.

Keď vyriešime tieto úlohy, tak v najbližšom desaťročí treba vyriešiť dalšie problémy: rozčlenenie Ruska na malé štáty cestou medzirasových vojen podobných tým, ktoré boli organizované v Juhoslávii; definitívny rozpad vojensko-priemyselného komplexu Ruska a armády, nastolenie režimov v odtrhnúcich sa od Ruska republík aké potrebujeme my. Áno, povolili sme byť Ruskú mocnosťou, ale impériom bude len jeden štát – USA.

Zdroj:  Naš sovremennik

Pozn. Aby si mohol čitateľ vytvoriť vlastný obraz na légie, uvádzam názor druhej strany.

Pár slov úvodem

V posledních letech se v médiích čas od času objevují zprávy k otázce ruského zlatého pokladu, která jsou buď přímým obviněním nebo naznačují, že snad jeho část v letech 1918-1920 měli ukradnout čs. legionáři. Většina těchto různých „článků“ a reportáží vzniká od lidí, kteří se tématem ve vidině „objevení senzace“ zabývali pouze velmi povrchně, bez snahy o studium i těch nejzákladnějších podkladů k tématu. Je to o to zarážející, že navíc k tématu ruského zlatého pokladu a hlavně té rozhodné chvíle, kdy se v občanskou válkou zmítaném Rusku nacházel pod ochranou legionářského Československého armádního sboru, podklady existují, a to i u nás.

Oč vlastně jde? Výše zmíněné senzacechtivé skupiny lidí u nás (což je zarážející, když právě čs. legionáři bojovali za naši samostatnost a svobodu), ale i v Rusku (kde je to zase způsobeno takřka osmdesátiletou komunistickou propagandou a nevůlí si přiznat, že ruský zlatý poklad byl prostě rozkraden a utracen různými politickými směry v Rusku – nejprve ruskými bolševiky, potom vládou admirála Kolčaka na Sibiři, následně opět bolševiky) tvrdí, že část ruského zlatého pokladu měli během jeho ochrany ukrást čs. legionáři, kteří jej následně měli v lodních transportech (kde bylo místo sotva pro samotné příslušníky sboru – proto i velikost a váha jejich zavazedel byly limitovány), při evakuaci po skončení jejich slavné anabáze, odvézt do Československa, kde toto zlato mělo údajně pomoci tomu, že čs. koruna měla v Československu v následných letech silný kurz (což však bylo ve skutečnosti spíše zásluhou např. ministra financí A. Rašína a celkově politikou vlády).

Po dlouhých desetiletích se najednou někteří lidé v Rusku rozpomínají na carské zlato, na ruský zlatý poklad, který Rusko kdysi mělo, který byl obrovské hodnoty a který se prý „ztratil“. Samozřejmě viník se vždy snáze hledá v řadách cizích, než vlastních. Jelikož krátké období, o kterém chci psát následné řádky, se nacházel ruský zlatý poklad i pod ochranou čs. legionářů, bývají někdy v ruském tisku (nejen minulém, ale bohužel i tom současném), ale i některými ruskými historiky, právě čs. legionáři někdy křivě obviňováni z rozkradení části ruského zlata. Je zarážející, že tato nesmyslná obvinění nacházejí někdy své příznivce i v české společnosti a že těmto dohadům a obviněním nečelí nějakým oficiálním prohlášením ani český stát jako takový, když legionářské tradice a památka jsou jedním ze základů jeho novodobé státnosti.

Čeští příznivci těchto nepodložených obvinění jdou ve svých výplodech ještě dále – šíří se tím další šílená verze o tom, že se měla část ruského státního pokladu, co s sebou měli legionáři přivézt, stát jedním ze základů pro vznik Legiobanky a ještě šílenější verze mluví o tom, že si jej legionáři rozdělili mezi s sebou, kdy legionářští vyšší důstojníci si za ně měli kupovat a stavět vily apod. Tyto výplody a dohady lze celkem snadno uvést do správných dimenzí. Stačí jen vzít archivní materiály a podívat se na některá fakta.

Protože mnoho z těch, kteří podobná výše uvedená naprosto nepodložená obvinění našich legionářů aktivně šíří, se zřejmě nebude ani obtěžovat zjistit pravdivost či podklady k těmto obviněním a dále také z mé úcty k památce a tradicím čs. legií chci připomenout některá zmíněná fakta na jejich obranu dnes, kdy nikdo z příslušníků čs. legií již nežije a nemůže se bránit.

V rámci tohoto článku se zaměřím pouze na zlatý poklad jako takový a dění kolem něho. Proto nebudu podrobněji rozebírat tehdejší situaci v bojích občanské války v Rusku, ani například boje čs. legionářů u Kazaně nebo následně boje při jejich anabázi. Laskavý čtenář tedy nechť promine, o bojové kampani čs. legií v letech 1914-1920 pojednávám v jiných svých článcích a studiích. Rozsah tohoto článku pro to nedává prostor a hlavním jeho bodem budiž tedy ruský zlatý poklad.

Ruský zlatý poklad v době propuklé občanské války v Rusku

Původně byl samozřejmě ruský zlatý poklad v hlavním městě carského Ruska – Petrohradě. Jednalo se o poklad obrovské ceny, tvořeného především zlatými pruty, mincemi a předměty. Když však v roce 1917 propukly politické boje a světovou válku tak v Rusku vystřídala válka občanská – to již bylo samozřejmě dávno po svržení carského režimu tzv. Prozatímní vládou, která následně byla svržena v listopadu 1917 bolševickou revolucí – musel být samozřejmě celý ruský zlatý poklad přesunut na bezpečnější místo. V Petrohradě také byl příliš blízko pro tehdy ještě stále postupující německé jednotky. Proto se začal přesouvat více směrem do centra ruské říše.

Jakousi součástí pokladu bylo i detašované oddělení ruské Státní banky, jejíž úředníci se prakticky od zlatého pokladu nehnuli, a veškeré jeho části měli pečlivě spočítány a evidovány při častých kontrolách. V okamžiku, kdy se celý ruský zlatý poklad naložil do železničních vagonů, a pod vojenskou ochranou se přepravoval směrem na východ, s ním samozřejmě putovali i všichni tito úředníci, kteří tak s ním a kontrolou jeho úplnosti byli neustále spjati. Tito úředníci se ve vlacích s pokladem zabydleli v připojených vagonech a byli mu tak neustále na blízku.

Když se ruského zlatého pokladu nedozírné ceny zmocnili v počátcích občanské války bolševici, byla to pro jejich cíle a politický boj obrovská podpora. Pro ovládnutí Rusku a zničení všech politických odpůrců, nastolení komunistického režimu, potřebovali velké finance. Proto byl ruský zlatý poklad pro Leninovu vládu vítanou podporou. Okamžitě tak, i když dnes už nezjistíme zřejmě jak moc, jej začala čerpat na rozvoj a provoz budované rudé armády a pro své politické cíle. Co však víme s určitostí je to, že v polovině roku 1918 se ruský zlatý poklad nacházel v Kazani, která byla jedním z center moci bolševiků v povolžské oblasti. O převozu zlatého pokladu do Kazaně rozhodla Leninova vláda na jaře 1918, na základě průběhu tehdejších mírových jednání v Brest-litevsku, kdy bolševici nechtěli smlouvu o kapitulaci před Německem a Rakousko-Uherskem za cenu vysokých válečných reparací podepsat, ale bojovat přitom s nimi také nechtěli – potřebovali mít uvolněné ruce pro rozpoutávající se občanskou válku v Rusku. Německo reagovalo pokračováním postupu svých armád dále na východ do Ruska. Právě proto byl zlatý poklad přesunut do bezpečí – do Kazaně, kde měl mít uložen v tamní pobočce ruské Státní banky.

V té době však již část archivu o kontrolních zprávách pokladu, vytvořených úředníky, co jej doprovázeli, chyběla. Nutno si představit i pod jakým velkým tlakem od bolševiků asi byli tito bankovní úředníci, co poklad doprovázeli. To znamená, že zřejmě neexistuje přesná evidence postupného ubývání zlatého pokladu v rukách bolševiků, kteří jej spotřebovávali pro své cíle. V uvedené době byla jeho hodnota odhadována na cenu kolem 1 miliardy rublů. Podle pozdější zprávy omského ministerstva financí (v Omsku bylo jedno z center protibolševické fronty, později zde bylo sídlo vlády admirála Kolčaka, který se ujal vlády, s akceptací spojenců Dohody, jako „nejvyšší vládce Ruska“) z přepravy zlatého pokladu z Kazaně činil zlatý poklad: 523.458.484, 42 rublů, dalších 38.065.322, 57 rublů bylo v cizích mincích, 90.012.027, 65 rublů ve zlatých prutech. Celkem tedy dle této zprávy v hodnotě 651.535.834, 64 rublů, většina ve zlatě, ať již zlatých prutech či mincích.

Dobytí Kazaně Čechoslováky

Jednotky Československého armádního sboru v Rusku, které původně nastoupily již cestu po transsibiřské magistrále, kterou předtím dobyly, do Vladivostoku, se v létě 1918 na opakované zoufalé výzvy ruských demokratických kruhů (protibolševické strany) vrátily zpět k Volze – pomoci ruskému národu v boji za návrat k demokracii z roku 1917 (myšleno demokracii z údobí mezi únorovým svržením cara a listopadovou bolševickou revolucí).

Po propuknutí bojů mezi Čechoslováky a bolševickou vládou na jaře 1918, po předchozím zdržování postupu tehdy neutrálních československých vlaků v cestě do Vladivostoku a odtud námořní cestou na francouzské bojiště (jako součást československé armády ve Francii, v souladu s instrukcemi T. G. Masaryka), kde chtěli legionáři pokračovat v boji proti Centrálním mocnostem, došlo k nejslavnější části historie čs. legií – sibiřské anabázi. Během těžkých a takřka každodenních bojů s velkou přesilou sovětské armády, při snaze o probojování se přes celé Rusko do Vladivostoku, se ve městech, která Čechoslováci na bolševicích dobyli, okamžitě začaly vlády ujímat ruské demokratické směry. Byla tehdy dobyta velká důležitá centra – Penza, Samara a další, kde se začala hned tvořit demokratická vláda, často ze členů Všeruského Ústavodárného sněmu, zvoleného na podzim 1917 řádnými volbami na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva. Tento sněm byl pak v lednu 1918 rozehnán rudými námořníky na popud bolševické vlády. Nyní se jednalo o snahu obnovení jeho činnosti. Tato demokratická vláda Ruska si kladla za cíl osvobodit Rusko od bolševické Leninovy vlády a vrátit Rusku demokracii. Zároveň začala demokratická vláda také s výstavbou a organizací ruské národní armády, která měla bojovat jak proti bolševikům, tak následně po jejich porážce i pokračovat v bojích I. světové války proti Německu a Rakousko-Uhersku po boku spojenců Dohody. Ruská národní armáda se však tvořila pomalu, navíc byla tvořena často oddíly mladých novobranců, mnohdy tedy bez válečných zkušeností.

Oproti tomu Československý armádní sbor byl zkušeným vojenským tělesem, který svou velkou bojovou hodnotu, kázeň, vojenské umění, nebývalé odhodlání a statečnost svých příslušníků prokázal v mnoha předchozích těžkých bitvách. V tehdejší době, jak jsem již uvedl, se již nacházel v bojích se sovětskou vládou. Proto ruská demokratická vláda vytrvale žádala Čechoslováky o pomoc, žádala je jako spřízněný slovanský národ, který také bojuje za svou svobodu a demokracii, o pomoc těžce zkoušenému Rusku v boji proti sovětskému režimu, v boji za návrat k demokracii a osvobození západních částí Ruska z rukou Leninova teroru. Tyto ruské protibolševické směry chtěly, aby se osvědčené jednotky Čs. armádního sboru staly jednou z hlavních úderných sil, které budou moci podpořit svými jednotkami ruské národní armády. Demokratická vláda žádala o pomoc alespoň do doby, než bude vytvořena dostatečně silná ruská národní armáda, která dokáže následně frontu s bolševiky převzít již sama. Velení Čs. armádního sboru, v rámci spřízněnosti s ruským národem a také při vědomí toho, že právě Rusko bylo jednou z prvních zemí, která umožnila tvorbu zahraničního československého vojska (již v roce 1914 Česká družina, v Kyjevě), souhlasilo. Část československých jednotek se tak také v rámci této pomoci stáhla zpět k Volze. Aby demonstrovala ruská demokratická vláda své výzvy a vděk Čechoslovákům, byl vrchním velitelem důležité Povolžské fronty jmenován jeden z nejuznávanějších důstojníků v rámci Československého armádního sboru – plukovník Stanislav Čeček.

Cílem tehdejších snah velení ruské národní armády bylo se spojit na jihu s armádou generála Děnikina (který se svou armádou již dlouho boje se sovětskou vládou vedl a ovládal zde nemalou oblast) k vytvoření jednotné protibolševické fronty. Počátkem srpna 1918 tedy byla připravena v Simbirsku (nachází se u Volhy severně od Samary) úderná operace k proražení bolševických pozic a rozvíjení dalšího postupu směrem na jih, na Saratov. V Simbirsku se proto shromáždily kromě oddílů ruské národní armády i vybrané československé jednotky (pod velením plukovníka Švece). Této vojenské skupině a zároveň celé zmíněné operaci velel ruský plukovník Stěpanov. Při této skupině se také nacházel jako pozorovatel člen Všeruského ústavodárného sněmu Lebeděv, který v demokratické vládě zastával post zástupce ministra vojenství. Protože věděl o přítomností ruského zlatého pokladu a velkých armádních skladů v Kazani, snažil se přesvědčit tehdy Stěpanova ke změně směru útoku skupiny směrem na sever, místo původně schváleného směru jižního. Stěpanova se Lebeděvovi nakonec přesvědčit podařilo. I přes zákaz velitele Povolžské fronty, plukovníka Čečka, proti původnímu plánu hlavního štábu ruské národní armády, zahájil počátkem srpna 1918 Stěpanov se svou vojenskou skupinou postup severním směrem a 6. srpna 1918 tak tato vojenská skupina dobyla po bojích Kazaň. Spolu s československými a ruskými jednotkami do města vstoupil následně i Lebeděv a také Fortunatov, další člen samarské demokratické vlády. Jednalo se o velký úspěch, který byl šokem pro bolševické velení. V Kazani tak Stěpanově skupině padly do rukou velké armádní sklady s množství vojenského materiálů, včetně zbraní, velkých zásob munice a výstroje a samozřejmě – ruský zlatý poklad!

Ten měl být v hodnotě 651.535.834, 64 rublů brzy z Kazaně z bezpečnostních důvodů převezen do Samary. Rozkaz k tomu vydal J. M. Brušvit, člen všeruského ústavodárného sněmu a správce finančního odboru samarské vlády. Představitelé nově sestavené (protibolševické) správy Kazaně však s tímto rozkazem nesouhlasili, protože měli představu, že se právě Kazaň stane střediskem pro další pokračování občanské války se sovětskou vládou. Proto chtěli zabránit odsunu nejen zlatého pokladu, ale i dalších zdrojů a materiálu z Kazaně a tím zvýšit její důležitost. Z Kazaně nakonec představitelé města do Samary odeslali jen cca 80.000.000,- rublů, které původně před začátkem bojů do banky v Kazani byly převezeny právě z pobočky Státní banky v Samaře. Následovala ze Samary opakovaná instrukce o převezení zlatého pokladu z Kazaně do Samary, kterou již vydala přímo samarská vláda (nazývaná tehdy oficiálně ještě Komitét členů ústavodárného sněmu). Vyřízení a zabezpečení této záležitosti dostal za úkol právě V. Leběděv, který se ruskými a československými jednotkami přišel rovněž do dobytého města.

Nutno zmínit, že od okamžiku dobytí města veškerou stráž i zabezpečení zlatého pokladu zajišťovali Rusové. Silnou stráž držely jednotky ruské národní armády. K zabezpečení překládání zlatého pokladu na lodě (měl být převezen totiž po vodě) v Kazani, i následný překlad v Samaře z lodí do trezorů pobočky ruské Státní banky, byly použity výhradně ruské oddíly. Pro zajímavost provedu výčet těchto oddílů, které překládaly ruský zlatý poklad a zabezpečovaly jeho převoz z Kazaně do Samary. Jednalo se o 100 příslušníků ruských studentských dobrovoleckých oddílů, 100 příslušníků ruského zákopnického praporu, 100 příslušníků samarské sociální revoluční strany. Jakoukoliv manipulaci se zlatým pokladem bedlivě střežili a kontrolovali bankovní úředníci ruské Státní banky. Celý převoz byl z hlediska ochrany zabezpečován opět oddíly ruské národní armády. Během necelých dvou týdnů byla celá operace převozu ruského zlatého pokladu z Kazaně do Samary dokončena. Jak jsem již uváděl, podle údajů úředníků ruské Státní banky, byl tehdy zlatý poklad odvezen v hodnotě zmíněných 651.535.834, 64 rublů. Čechoslováci se ani ochrany, ani převozu zlatého pokladu tehdy v Kazani ani Samaře neúčastnili, celý převoz byl výhradně ruskou záležitostí.

Zlatý poklad se pohybuje dále

Přestože právě z bezpečnostních důvodů, v obavě před očekávanou silnou sovětskou ofenzívou vedenou na Kazaň, byl zlatý poklad Rusy převezen do Samary, kde měl být v trezorech pobočky ruské Státní banky v bezpečí, již v září došlo k jeho dalšímu stěhování. Velitel Povolžské fronty, český plukovník Čeček, sdělil samarské vládě, že Kazaň nebude proti soustředěné ofenzívě velké přesily nepřítele možné udržet dlouhodobě bez posil ruské národní armády, které mu ruská strana stále jen slibovala, ale skutečně postavené jednotky poslané na kazaňskou frontu nedosahovaly zmíněných slibů. Čechoslováci měli oprávněný pocit, že Kazaň brání v podstatě skoro sami, opuštění, vysíleni každodenními boji s několikanásobnou přesilou bez vystřídání, využití – ještě den před pádem Kazaně její obyvatelstvo místo organizování sestavování nových jednotek k obraně města pořádalo bankety, dostihy a na věže se chodilo dalekohledy někdy dívat, jak město v pozicích před ním brání stateční Čechoslováci… Pádem Kazaně tak mělo být následně ohroženo i postavení Samary. Proto samarská vláda rozhodla z bezpečnostních důvodů odvézt zlatý poklad raději do Ufy. I tento převoz (v 80 železničních vagonech), v září 1918, byl kompletně v ruských rukách, včetně stálé ochranné stráže, složené z oddílů ruské národní armády.

Během září 1918 se zároveň v Ufě konaly porady protibolševických vládnoucích kruhů k vytvoření společné vlády pro celé území Ruska, osvobozené již od sovětského režimu. Dne 24. září 1918 nakonec byla zvolena prozatímní všeruská vláda, tvořená pětičlenným direktoriem. Tomu se plně podřídila i samarská vláda. Ta během těchto porad měla hlavní spor o politický vliv s vládou autonomní Sibiře, která sídlila v Omsku. Protože měl být zlatý poklad převezen dále do Čeljabinska, měli představitelé samarské vlády obavu, že se zlatý poklad tak dostane pod vliv omské vlády, která tak zvýší svou politickou moc a bude ještě více narušovat proces upevnění moci společné všeruské vlády na území osvobozeného Ruska. Těchto porad k vytvoření společné všeruské vlády se účastnili na pozvání jako hosté i představitelé Odbočky Československé národní rady (politické vedení Čs. armádního sboru). Tehdy v obavě o zneužití zlatého pokladu, v politickém hašteření o moc v rámci vzniku všeruské vlády, požádala naléhavě samarská vláda československou stranu, jako spolehlivého spojence k němuž měla úctu a důvěru, o vojenskou ochranu zlatého pokladu. Čechoslováci tehdy nakonec vyhověli žádosti ruské strany a byly vyčleněny československé jednotky na ochranu vlaků (zlatý poklad byl totiž mezitím ruskou stranou přeložen pro převoz po železnici do několika vlaků) se zlatým pokladem. Aby však nedošlo k mylnému vnímání této záležitosti, jednalo se pouze o vnější stráž vlaků – tj. jednotky byly rozestavěny ve vnějším koridoru kolem vagonů se zlatem. Vagóny vlaků byly zapečetěny a hlídány a spravovány nadále úředníky nejen ruské Státní banky (ti se zlatým pokladem cestovali již z Kazaně), ale i samarské vlády.

Nově zvolená všeruská vláda chtěla navázat na Prozatímní vládu z roku 1917, která byla násilně v listopadu 1917 svržena bolševickou revolucí. Sídlem této vlády se stal Omsk.

Zlatý poklad byl tedy převezen do Čeljabinska, kde se nacházel tehdy i společný protibolševický hlavní vojenský štáb. Zde byl z vlaků opět Rusy přeložen prozatímně do betonových sklepů skladiště obilí.

Ani v Čeljabinsku se však zlatý poklad příliš neohřál. Z důvodu následného potenciálního ohrožení i Čeljabinska byl na rozkaz ministra financí všeruské vlády v Omsku I. Michajlova zlatý poklad nakonec v říjnu 1918 převezen do Omska. Ministr Michajlov však tak jednal o své vlastní vůli, proti původní dohodě všeruské zatímní vlády. Zároveň, protože vnější ochranu zlatého pokladu stále držely československé strážní oddíly (na původní přání samarské vlády), museli však Michajlovovi poslové získat i svolení od velitele protibolševické fronty. Tím v té době byl český generál Syrový (zároveň byl také velitel celého Čs. armádního sboru v Rusku). V době příjezdu ruských úředníků od ministra Michajlova však generál Syrový byl služebně zrovna na poradě Odbočky Čs. národní rady v Jekatěrinburgu. Jeho náčelníkem štábu byl ruský generál M. Diterichs. Ten tehdy v nepřítomnosti generála Syrového, v návaznosti na přeložené instrukce ministra ruské vlády Michajlova, dal v souladu s touto instrukcí povolení k převozu zlatého pokladu, podle přání ruské strany (Michajlova), do Omska. I při tomto transportu tvořily tedy vnější ochranu československé strážní oddíly, nicméně u samotného pokladu se pohybovali pouze Rusové – vládní úředníci a úředníci ruské Státní banky. Ti zaručovali, při stálých kontrolách, celistvost a úplnost zlatého pokladu. Československé strážní oddíly zůstaly u vlaků do vyložení zlatého pokladu, které vykonávaly ruské jednotky. Po vyložení zlatého pokladu, kdy byl následně převezen do města, skončil jejich úkol jako vnější ochrany zlatého pokladu. Tím skončila tehdy úloha Čechoslováků ve věci ruského zlatého pokladu. Ruští státní úředníci opět konstatovali při kontrolách a po dokončení přepravy úplnost zlatého pokladu.

V druhé polovině listopadu 1918 přišel v Omsku státní převrat, byla svržena všeruská vláda a moci se autokraticky ujal admirál Kolčak. Mimo jiné tak admirál Kolčak získal do své správy tedy i zlatý poklad…

Hospodaření admirála Kolčaka

Vrchní vládce Sibiře admirál Kolčak se zlatým pokladem nijak příliš hospodárně nezacházel. Nutno podotknout, že si uvědomoval potřebu vybudování silné a dobře vyzbrojené armády pro boj v občanské válce proti sovětské Leninově vládě. Proto mimo jiných prostředků použil i nemalou část zlatého pokladu k budování nových jednotek ruské národní armády. Zároveň však i on sám žil rád v luxusu a lesku, dávaje tak na odiv svůj post vládce. Za části zlatého pokladu nakupoval v zahraničí (od spojenců – nutno podotknout, že ceny spojenců byly mnohdy předražené) výzbroj, výstroj a další prostředky, potřebné pro vedení války. Skutečně došlo následně k posílení vlivu ruské národní armády, která v této době přebírala zcela protibolševickou frontu, protože Čechoslováci, v té době již znechucení tímto politickým vývojem v Rusku (když viděli, že místo spolupráce protibolševických kruhů dochází k vzájemné řevnivosti a hádkám o dílčí rozpory, přičemž je problém spojit a plně napřímit síly k boji s společným nepřítelem – sovětskou vládou), kdy často v Kolčakově způsobu vlády postrádali demokracii, se stahovali postupně již směrem na Vladivostok, udržujíce tak ve svých rukách již prakticky „jen“ území sibiřské magistrály. Kolčakovy armády skutečně zaznamenaly několik vojenských úspěchů, kdy se podařilo zatlačit sovětská vojska i na ústup, nicméně na jaře 1919 byly nuceny začít ustupovat Kolčakovy armády. Tento ústup se brzy začal měnit v katastrofu, kdy jednotky ruské národní armády, často slabé a bez dalších poslaných posil, byly ničeny často za pochodu valící se sovětskou přesilou nebo se rozprchly. Sovětská vojska postoupila brzy za Ural a na podzim 1919 se blížila již k Omsku.

Po celou tuto dobu ruský admirál Kolčak využíval prostředků zlatého pokladu ke krytí obrovských výdajů za armádu, svou vládu a v neposlední řadě i své pohodlí. V těchto kritických chvílí nabízeli zahraniční spojenci Dohody admirálu Kolčakovi jak záchranu jeho osoby, evakuaci jeho vlády, tak i záchranu zbytku zlatého pokladu. To Kolčak ale odmítl, protože neměl ve spojence absolutně důvěru a měl za to, že jim jde jen o jejich vlastní zájmy na Dálném východě. Dokonce prohlašoval, že v případě pádu jeho vlády by raději zlatý poklad přenechal bolševikům, než aby jej nechal spojenci vyvézt z Ruska. V kritické chvíli možnost záchrany zbytku zlatého pokladu i osob vlády admirála Kolčaka nabízel i francouzský generál Janin, v té době vrchní velitel čs. vojska a spojeneckých oddílů na Sibiři.

Následně došlo k dobytí Omska bolševiky a pádu vlády admirála Kolčaka. Protibolševická fronta jako celek se zhroutila, zůstaly jen osamocené ostrůvky odporu jednotlivých „bílých“ velitelů s jejich armádami. Před pádem Omska stihl Kolčak v několika vlakových soupravách odjet se svým nemalým majetkem, členy vlády, i zlatým pokladem. Ve druhé polovině prosince 1919 jeho vlaky dorazily do Nižněudinska. V té době již propukaly podél trati další převraty a vlády se ujímalo tzv. Politické centrum socialistické koalice. Protože v průběhu své vlády, s krajně pravicovými rysy, se jednotky admirála Kolčaka dopouštěly i různých dílčích násilností a zločinů (dnes bychom možná řekli zločinů proti lidskosti), byl z nich nyní viněn on a levicověji orientované kruhy chtěly Kolčaka zajmout. Zároveň při té příležitosti se tyto politické kruhy chtěly zmocnit o zlatého pokladu. Tehdy Kolčakovy vlaky byly doprovázeny na ochranu jeho jednotkami. Avšak při těchto zmíněných převratech často přecházeli málo spolehliví příslušníci jeho jednotek k povstalcům a vlaky tak byly stále více ohroženy a vydány napospas.

Zlatý poklad admirál Kolčak vezl s sebou ve 28 vagonech. Pro srovnání lze uvést, že podle údajů Brušvita byl zlatý poklad v roce 1918 odvezen ze Samary na východ ve vlacích s celkem 80 vagony…

Zástupci spojeneckých misí v Rusku – Spojených států amerických, Velké Británie, Francie, Japonska a Československa se 1. ledna 1920 na společné svolané poradě usnesli na několika bodech k záchraně zbylého v kritické situaci rozpadu protibolševické fronty. Jedním z těchto bodů byla i otázka zlatého pokladu. Bylo rozhodnuto, že jej pod svou ochranu vezmou spojenecké jednotky a dovezou ho do Vladivostoku, kde bude střežen do doby, než se spojenecké vlády nedohodnou s ruskou stranou o tom, jak se zlatým pokladem naložit. Toto rozhodnutí daly spojenecké mise za úkol k provedení vrchnímu velitel spojeneckých vojsk na Sibiři, generálu Janinovi. Generál Janin, kterému se nepodařilo domluvit s Japonci, aby ochranu zlatého pokladu převzali oni (japonská strana odmítla postoupit do Nižněudinska k ochraně zlatého pokladu), dal rozkaz převzít pod ochranu Kolčakovy vlaky se zlatem generálu Syrovému, veliteli Čs. armádního sboru. A tak došlo k tomu, že 4. ledna 1920 se ruský zlatý poklad (lépe řečeno to, co z něj zbylo) znovu dostal do blízkosti Čechoslováků.

K této události bylo provedeno samozřejmě protokolární předání. Byla vytvořena komise, která byla složena ze tří československých důstojníků a tří ruských důstojníků (z doprovodu admirála Kolčaka). Dále byl přítomen i zástupce státní kontroly z úřednického doprovodu zlata. Zváni k účasti v komisi byli i zástupci města Nižněudinsk, kteří ale účast odmítli. Z tohoto předání byl samozřejmě vyhotoven přesný zápis, ve kterém se konstatuje prověření plomb u vagonů (zaplombovány byly vagony ruskými úřady ještě v Omsku) a přidání ještě nových plomb – československých. Kontrolně byly komisí otevřeny dva různé vagony ke kontrole počtu bedniček a pytlů se zlatem v něm uložených. Vše souhlasilo se seznamem, vyhotoveným ruskými úřady v Omsku. Bylo tedy komisí konstatováno, že je přebírán zlatý poklad v takovém stavu, v jakém opustil Omsk v době jeho pádu do bolševických rukou. K vlakům následně byla postavena spojenecká vojenská stráž, složená z několika národností, které se tou dobou v Nižněudinsku zrovna nacházely – stráž byl stavěna k jednotlivým vagonům tzv. „na střídačku“ – před jeden vagon československá, před další vagon ruská atd. Tato smíšená stráž zabránila rozkradení zlata, k němuž se tamní chudina již opravdu chystala. Tou dobou totiž do Nižněudinska dorazili sovětští komisaři, kteří ve svých agitacích a proslovech k nižněudinské chudině vybízeli k zadržení zlata a jeho rozdělení mezi chudinu. Této agitaci podléhali i někteří příslušníci ruských jednotek a mnozí z nich dezertovali k bolševikům. Část ruské stráže (z ruské národní armády) nakonec podlehla zřejmě těmto svodům a v noci z 11. na 12. ledna 1920 před stanicí Tyreť (asi 200 km západně od Irkutska) vnikli příslušníci této stráže do jednoho z vagonů a ukradli z něj 13 bedniček zlata. Ráno 12. ledna byla krádež v odplombovaném vagonu zjištěna úředníkem Státní banky při kontrole. Případ byl vyšetřován a o krádeži byly sepsán protokol československým velitelem posádky a ruskými úředníky, kteří zlatý poklad doprovázeli. Kdyby Čechoslováci tehdy nevzali zlatý poklad pod ochranu, byl by s největší pravděpodobností rozkraden celý útoky chudiny, živené bolševickou agitací.

Další změna majitele zlatého pokladu

Mezitím se 4. ledna 1920 socialistická vláda (Politické centrum) zmocnila převratem i Irkutska. Okamžitě samozřejmě žádala Čechoslováky o vydání vlaků se zlatým pokladem. Čechoslováci se ocitli v těžké situaci. Část československých jednotek totiž byla ještě na trati před Irkutskem a nyní hrozilo, že tyto jednotky budou odříznuty v „rudém“ přívalu sovětské armády. Protože se Čechoslováci již stahovali do Vladivostoku k evakuaci z Ruska a situace v Irkutsku byla těžká, uzavřelo nakonec československé velení se socialistickou vládou v Irkutsku dohodu, že Čechoslováci zatím zlatý poklad z Irkutska dále na východ nepovezou a když socialistická vláda trvala na vydání pokladu (vzít útokem československé jednotky bránící zlatý poklad se neodvážila, protože Čechoslováky předcházela gloriola skvělých bojovníků), československá strana to podmínila volným průjezdem všech československých částí Irkutskem na východ a teprve po odjezdu posledního československého vlaku, že bude možno o tom jednat. Čechoslováci nechtěli ruské zlato, chápali, že to je zlato ruského národa a nebylo-li demokratických směrů, kterým by mohlo být předáno, chtěli jej tedy po svém odjezdu předat jakékoliv jiné ruské vládě. Do doby průjezdu všech československých vlaků, byla na základě této dohody, postavena k vlaku stráž smíšená – jak československá, tak i ruská stráž socialistické vlády v Irkutsku. I přes počáteční nesouhlas nakonec, po seznámení se s bezvýchodnou situací v otázce zlatého pokladu, souhlasil i francouzský generál Janin (vrchní velitel spojeneckých vojsk v Rusku). Ten se nejprve pokoušel domluvit s Japonci, že by zlatý poklad od Čechoslováků převzali oni. Při hájení svých zájmů totiž hodlali Japonci na Dálném východě držet získané pozice, ovšem Čechoslováci se stahovali do Vladivostoku na cestu do osvobozené vlasti. Pod ochranou Japonců by zlatý poklad mohl být dále využit např. jinými ruskými protibolševickými směry. Nicméně japonská strana si kladla obtížně splnitelné podmínky, zejména dopravy zlatého pokladu až za bajkalské tunely, což v dané situaci nebylo možné. Spojenci tehdy nakonec tedy příliš faktických kroků pro záchranu zlatého pokladu neučinili, vše bylo ponecháno na bedrech Čechoslováků, kteří již ale byli ve fázi stahování se do Vladivostoku, někteří po už šesti letech bojů, k evakuaci do svobodného Československa, za které bojovali.

V době stahování se do Vladivostoku již Čechoslováci neměli příliš radost z vidiny dalších bojů s bolševiky v prohrané občanské válce, když viděli, že Rusů odhodlaných k boji proti bolševikům je stále méně a méně. Byly to často takřka každodenní boje proti stále vzrůstající násobné přesile. Zadní ustupující oddíly tedy nabídly předsunutým bolševickým jednotkám nabídku určitého příměří ke klidnému stažení posledních jednotek Čs. armádního sboru po magistrále do Vladivostoku. Sovětská 5. armáda na návrh dílčího míru od Čechoslováků odpověděla, že nařizuje československému vojsku složit zbraně, veškerý vojenský materiál odevzdat sovětské straně a odevzdat do sovětských rukou zlatý poklad a veškerý majetek vezený ve vlacích admirála Kolčaka. Takto radikální ultimatum samozřejmě československá strana odmítla, následovala však další jednání, až nakonec 24. ledna 1920 byla navržena smlouva o ukončení bojů mezi československým vojskem a sovětskou vládou. Jako jeden z bodů této smlouvy, která zaručovala Čs. armádnímu sboru poklidné dokončení evakuace do Vladivostoku a konec těžkých bojů, byla i zmínka o ruském zlatém pokladu. Obě strany tehdy jednali o možnosti předání zlatého pokladu, jako jedné z podmínek. Připomínám, že to bylo v době, kdy ani spojenci Dohody ani žádná z protibolševických frakcí občanské války neudělaly fakticky nic pro převzetí zlatého pokladu od Čechoslováků a u těch několika ojedinělých případů návrhů zůstalo jen u slov. Čechoslováci byli v řešení této situace sami a ruský zlatý poklad s sebou vzít nemohli a ani nechtěli. Následně 7. února 1920 bylo na stanici Kujtun uzavřeno přímeří mezi sovětskou vládou a Čs. armádním sborem. Smlouva mimo dalšího obsahovala část:

„…Zlatý poklad, patřící ruské socialistické federativní sovětské republice, v žádném případě nebude vyvezen na východ, zůstává v Irkutsku a ochraňuje se smíšenou stráží československých a sovětských vojsk a odevzdá se irkutskému výkonnému výboru při odchodu posledního československého vojenského vlaku z Irkutsku…“

Koncem února 1920 byla vytvořena společně komise, která měla kontrolovat a zaručovat správné a úplné předání zlatého pokladu. Komise byla tvořena šesti zástupci sovětské strany (předseda finančního odboru, člen finančního odboru, člen státní kontroly, člen mimořádné vyšetřující komise, člen ústředí odborů zabajkalské dráhy) a třemi československými důstojníky za Čs. armádní sbor. Tato smíšená komise vytvořila protokol celého úkonu předání zlatého pokladu, kdy zároveň do doby, než odjede poslední československý vlak, bude u zlatého pokladu ponechána smíšená stráž (tj. sovětská i československá).

Dne 27. února 1920 začal proces kontroly úplnosti zlata dle dokladů a předání pokladu do sovětských rukou. Za účasti C E L É komise se otevíraly jednotlivé vagony, počítaly a otevíraly jednotlivé bedničky, počítaly a otevíraly i jednotlivé pytlíky se zlatem. Zkontrolované části zlatého pokladu se následně sovětskou stranou překládaly do větších (tzv. amerických) vagonů – do jednoho takového vagonu se vešel obsah zhruba dvou běžných vagonů. Celý tento proces kontroly, přebírání a překládání do větších vagonů trval komisi několik dní.

Komise konstatovala v závěrečném předávacím protokolu o zlatém pokladu, že celkový počet pytlíků se zlatem se přesně shoduje s kontrolním předávacím protokolem ze 4. ledna 1920, tj. z okamžiku, kdy se zlatý poklad opět dostal do blízkosti Čechoslováků, když s ním přijel prchající Kolčak. Dále komise konstatuje úbytek bedniček se zlatem o 13 bedniček, které byly ukradeny na stanici Tyreť v noci na 12. ledna 1920 příslušníky strážního oddílu ruské národní armády. Při souborné prohlídce bedniček byla u některých konstatována únava materiálu (pukliny ve dřevě) a popraskané pečeti – komise to však odůvodnila opakovaným převozem a překládáním zlatého pokladu v posledním roce a půl. Potvrdil to i hlavní pokladník Státní banky Kulabko ve své zprávě, který potvrdil navíc otevření některých bedniček v Omsku při kontrole jejich obsahu při převezení ze Samary do Omska. Vliv podnebí a nedostatečných podmínek uložení se projevoval i na pytlících se zlatem, což rovněž komise potvrdila ve své zprávě. Během procesu překládání zlatého pokladu po jeho kontrole se jeden pytlík roztrhl a vysypaly se na zem zlaté mince. Celá událost však byla komisí protokolárně podchycena a obsah pytlíku byl opět překontrolován a uložen. Celkově ve své závěrečné zprávě tedy smíšená komise potvrzovala, že k úbytku zlatého pokladu v porovnání se stavem ze 4. ledna 1920 do data předání nedošlo a veškerá čísla se přesně shodují (vyjma zmíněných 13 bedniček ukradených ruskou stráží v noci na 12. ledna 1920 – případ zmíněn již výše).

Celkem byl zlatý poklad zkontrolován smíšenou předávací komisí dne 1. března 1920 ve výši 5.143 bedniček a 1.678 pytlíků se zlatem. Jako poslední československá stráž (spolu se sovětskou stráží) hlídal zlatý poklad za československou stranu oddíl 2. kulometné roty 10. čs. střeleckého pluku (velitelem podplukovník A. M. Číla, známý a oblíbený velitel, zároveň „starodružiník“). Kolem 19 hod. i tento oddíl, jako poslední z celého Čs. arm. sboru, odjel z Irkutska na východ směrem k Vladivostoku. Spolu se strážním oddílem odjížděl i podplukovník Číla, po dokončení svého poslání k předání zlatého pokladu sovětské straně, na základě podmínek mírové smlouvy. Ještě před jejich odjezdem převzala již ostrahu zlatého pokladu plně do svých rukou sovětská strana, jmenovitě 7. rota irkutského sovětského strážního pluku. Podle vzpomínek podplukovníka Číly byla úroveň a schopnost těchto sovětských strážních oddílů, kteří zlatý poklad převzaly do ostrahy naprosto nedostatečná. Střídající sovětské stráže například neměly někdy zbraně, neměly skoro náboje, protože jim je nikdo nevydal. Samotnou střídající stráž například sestavili z náhodně vybraných sovětských vojáků v irkutských kasárnách, které zrovna pobrali mezi lelkujícími. Tuto improvizovanou sovětskou stráž následně vystřídaly až po příchodu pravidelných jednotek sovětské armády do Irkutska (podle mírové smlouvy postupovala 100 km za stahujícími se čs. oddíly) pravidelné strážní oddíly. Zlatý poklad byl následně sovětskou stranou převezen z důvodu bezpečnosti někam do nitra sovětské části Ruska. Protože však boje občanské války ještě pokračovaly v některých ohniscích protibolševického odboje, s armádami některých „bílých“ velitelů, je předpoklad, že v době kdy se sovětské vládě nedostávalo příliš prostředků pro výstavbu dalších svých armád a udržení celého svého aparátu k ovládání tak obrovského území, byly použity i části zlatého pokladu k tomuto účelu.

Odpovědi…

Z výše uvedených faktů je zřejmé, že za dobu, kdy se kolem zlata pohybovali čs. legionáři, k žádným ztrátám (kromě 13 bedniček zlata, ukradených ruskou stráží – dle popsaného případu) na zlatém pokladě nedošlo a čs. legionáři si s sebou žádnou část ruského zlatého pokladu neodvezli. Úplnost zlatého pokladu v porovnání doby před a po, kdy byl strážen čs. legionáři, byla potvrzena opakovaně i ruskou stranou – nejprve úředníky ruské Státní banky a poté i sovětskou částí hlavní předávací komise. Bolševici by jistě byli ti poslední, kteří by tehdy případné nesrovnalosti v kontrole při předávání kryli.

Je zřejmě, že úbytky zlatého pokladu po jeho získání v Kazani, mělo na svědomí nejvíce hospodaření vlády admirála Kolčaka. Zbytek zlatého pokladu se rozplynul v hospodaření sovětské vlády, když jeho zbytek potom následně získala.

Čs. legionáři z Ruska s sebou při evakuaci vezli sice menší náklad drahých kovů a nemalý finanční obnos, nicméně ten pocházel z úspěšného hospodaření Čs. armádního sboru, který v podmínkách ruské občanské války, aby zajistil svou vlastní soběstačnost a samostatnost, musel si dokázat prostředky sám zajistit, stravou počínaje a municí, zbraněmi a výstrojí konče. Tzv. Technické oddělení Čs. armádního sboru byl podnikatelský subjekt, který vlastnil v Rusku několik dolů a továren, obchodoval s vytěženými drahými kovy, dále hlavně s vlnou a kožešinami. Výsledky těchto obchodů samozřejmě posilovaly pokladnu Čs. armádního sboru pro krytí jeho potřeb a výdajů, spojených s působením sboru v Rusku při jeho bojové kampani. Před evakuací Čs. armádního sboru lodními transporty byla většina podniků a dolů (jednalo se o velký majetek),vlastněných tímto subjektem, prodána a celkový zisk z prodeje byl samozřejmě přivezen do Československa, spolu s menším množstvím vytěžených drahých kovů z dolů (jejich druh a množství byl pečlivě evidován a kontrolován). Koncem roku 1919 zároveň vznikla v Rusku i Banka čs. legií, která spravovala úspory samotných čs. legionářů z jejich služného a disponovala s ním ve svých investicích, které byly ziskové. To se stalo základem pozdější Legiobanky. Tedy ne zlato z ruského zlatého pokladu, jak tvrdí někteří “pohádkáři”…

Hlavní použité prameny:

Archiv autora
ČERKASOV-GEORGIEVSKIJ, Vladimir. Voždi bjelych armij. Smolensk : Rusič, 2000. 508 s. Mir v Vojnach. ISBN 5-8138-0131-6.
Československý denník. roč. 1917-1920. Orgán Československé Národní Rady a správy Svazu československých spolků na Rusi. Ročník 1918.
Graždanskaja vojna v Rossii : Borba za Povolžje . Sostavlenije A. Smirnova. 1. izdanie. Moskva : ACT, 2005. 444 s. Voenno-Istoričeskaja biblioteka. ISBN 5-17-024964-0.
KUDELA, Josef. O ruském zlatém pokladě a československých legiích. 1. vyd. Praha : [s.n.], 1922. 18. s.
MEDEK, Rudolf, et al. Za svobodu, III. díl : Obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. Vaněk Otakar; Holeček Vojta. Praha : Památník odboje, 1926. 891 s.
MEDEK, Rudolf, et al. Za svobodu, IV. díl : Obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. Vaněk Otakar; Holeček Vojta. Praha : Památník odboje, 1929. 900 s.

por. Mgr. Pavel J. Kuthan

Zdroj: http://www.pamatnik.valka.cz/novy/cz/cl_poklad.php

]]> http://glacier24.wordpress.com/2010/03/30/cesti-legionari-na-sibiri-2/feed/ 1 mt24svk Konstantin Vjačeslavovič Sacharov http://glacier24.wordpress.com/2010/03/10/sionizmus-versus-bolsevizmus-boj-o-dusu-zidovskeho-naroda/ http://glacier24.wordpress.com/2010/03/10/sionizmus-versus-bolsevizmus-boj-o-dusu-zidovskeho-naroda/#comments Wed, 10 Mar 2010 11:49:29 +0000 mt24svk http://glacier24.wordpress.com/?p=136 ]]> Pozn. Článok Winstona Churchilla vyšiel v Illustrated Sunday Herald, Veľká Británia, 8. februára 1920, na strane č. 5.

Niektorí ľudia majú Židov radi a niektorí nie, ale žiadny hĺbavý človek nepochybuje o fakte, že sú obávanou a tou najpozoruhodnejšou rasou, aká sa kedy vo svete objavila.
A možno povedať, že táto ohromujúca rasa je v súčasnosti pôvodcom odlišného systému morálneho a filozofického – asi tak zlovestného ako bolo kresťanstvo blahodárne – o ktorom platí, že ak sa jeho rozmach nezamedzí, ten neodvratne zrúti všetko to, čo kresťanstvo považovalo za možné. Takmer by sa zdalo, akoby Kristovo aj Antikristovo evanjelium vytvorili tí istí ľudia; akoby túto mystickú a tajomnú rasu boli vybrali k hlavným manifestáciám: božskej, i diabolskej.

Židom ruského pôvodu, napriek ťažkostiam, kvôli ktorým trpeli, sa podarilo zohrať čestnú a úspešnú rolu v národnom živote Ruska. Ako bankári a priemyselníci sa húževnato snažili o rozvoj ruských ekonomických zdrojov a stáli v popredí vytvárania tých pozoruhodných organizácií – ruských kooperatívnych spoločností. V politike zväčša podporovali liberálne a progresívne hnutia a boli jedným z najoddanejších stúpencov priateľstva s Francúzskom a s Veľkou Britániou.

Medzinárodní Židia Úplne opačne k tejto sfére židovského úsilia stoja schémy medzinárodných Židov. Stúpenci pravej konfederácie pochádzajú zväčša z nešťastných populácií tých krajín, kde Židov prenasledujú ako rasu. Väčšina z nich, ak nie všetci, zanevreli na vieru svojich otcov a vyhnali z mysle všetku duchovnú nádej na onen svet.
Toto hnutie medzi Židmi nie je ničím novým. Už od čias “Spartaka” Weishaupta, až po takých, ako je Karl Marx a po Trockého, Bélu Kúna, Rósu Luxemburgovú a Emmu Goldmanovú (USA), táto celosvetová konšpirácia zvrhnúť civilizáciu a znovuvybudovať spoločnosť prostredníctvom potlačenia rozvoja, závistlivej zloby a nemožnej rovnocennosti, sa sústavne rozmáha. Tá zohrala, ako nám to tak zručne dokázala moderná spisovateľka pani Nesta Websterová, definitívne rozoznateľnú rolu vo Francúzskej revolúcii. Tá bola hlavným prameňom za každým podvratným hnutím v 19. storočí. A teraz táto banda výnimočných osobností z podsvetia veľkých európskych a amerických miest uchopila ruské obyvateľstvo za vlasy na hlave a stali sa prakticky neobmedzenými pánmi tohto rozľahlého impéria.

Teroristickí Židia
Ani netreba nadnášať rolu týchto medzinárodných a zväčša ateistických Židov vo vytváraní boľševizmu a vyvolaní ruskej revolúcie. Istotne je veľmi značná; tá pravdepodobne prevažuje nad všetkými ostatnými. Okrem Lenina má väčšina popredných postáv židovský pôvod. A navyše, principiálnou inšpiráciou a hnacou silou silou sú židovskí lídri. Takže Čičerina, čistého Rusa, zatemňuje jeho podriadený Litvinov a vplyv takých Rusov ako je Bucharin alebo Lunačarski, sa vôbec nedá porovnať s mocou Trockého alebo Zinovjeva, diktátora Červenej citadely (Petrohrad) alebo Krassina a Radeka – ktorí sú všetci Židmi. V sovietskych inštitúciách je prevaha Židov ešte ohromujúcejšia. A prvoradú, ak nie principiálnu rolu v teroristickom systéme výnimočnej Komisie pre boj s kontrarevolúciou zohrávajú Židia a v niektorých prípadoch Židovky.
Rovnako zlú prevahu mali Židia aj v krátkom období teroru v dobe, keď vládol v Maďarsku Béla Kún. A ten istý jav sa prezentoval v Nemecku (zvlášť v Bavorsku) tak ďaleko, nakoľko sa tomuto šialenstvu dovolilo poľovať na dočasne vyčerpané nemecké obyvateľstvo. I keď vo všetkých týchto krajinách je veľa nežidov rovnako zlých, ak nie horších, ako sú židovskí revolucionári, rola, akú zohrali títo vzhľadom na ich počet v celkovej populácii, je ohromujúca.

“Ochranca Židov”
Netreba ani hovoriť, že v hrudi ruského obyvateľstva sa dvíhali tie najintenzívnejšie vášne pomsty. Kamkoľvek až mohla siahať Denikinova autorita, židovskému obyvateľstvu sa vždy zaručovala ochrana a jeho podriadení vyvíjali húževnaté úsilie zabrániť represáliám a strestať tých, ktorých z nich vinili. Toto sa dialo do tej miery, že petljurovská propaganda proti generálovi Denikinovi ho odsudzovala ako ochráncu Židov. …Brigády Machna, bandy Petljuru a Gregorjeva, ktoré signalizovali úspech tými najbrutálnejšími masakrami, všade nachádzali medzi napoly ohlúpnutým a napoly nahnevaným obyvateľstvom zápalistú antisemitskú odozvu v tých najhorších a najhnusnejších podobách. Skutočnosť, že v mnohých prípadoch sú židovské záujmy a synagógy boľševikmi vyňaté z ich inak takmer všeobecnej nepriateľskej reakcie, bola príčinou, že čoraz viac a viac spájajú židovskú rasu v Rusku so zlami, ktoré sa tam teraz dejú.

Domov pre Židov
Sionizmus ponúka tretiu sféru politických koncepcií židovskej rasy. V príkrom rozpore s medzinárodným komunizmom.
Sionizmus sa už stal faktorom v politickom podvrate Ruska, ako mocný konkurujúci vplyv v boľševických kruhoch s medzinárodným komunistickým systémom. Nič nemôže byť významnejšie, než hnev, s akým Trockij napadá sionizmus všeobecne a Dr. Weissmanna konkrétne. Krutá prenikavosť jeho mysle ho nenecháva na pochybách, že jeho schémy celosvetového komunistického štátu pod nadvládou Židov, priamo marí a hatí tento nový ideál, ktorý presmerováva energie a nádeje Židov v každej krajine smerom k jednoduchšiemu, pravdivejšiemu a oveľa ľahšie uskutočniteľnému cieľu. Zápas, ktorý sa teraz začína medzi sionistami a boľševickými Židmi, to nie je nič menšie, než zápas o dušu židovského obyvateľstva.

Zdroj: http://www.prop.sk/sionizmus_vs.htm