Proč bolševici organizovali masovou výrobu “Ukrajinců”

Posted: 20. november 2010 in ZSSR

Bolševici v začátku 20. století měli dvě vlastnosti společné s haličskými nacionalisty, kteří si říkali “Svidomí ukrajinci”: Jednak nenávist k ruskému národu, jednak snahu zničit Rusko. Silnou nenávist a velký strach z Ruska. Kromě toho, podporovala a řídila je tatáž síla, která usilovala o smrt carství – sionismus.

Počínaje r. 1914, jak “Svaz pro osvobození Ukrajiny”, který vedl D. Doncov, tak i soc-dem. strana vedená Leninem, měly společný zdroj financování – kaiserovo Německo. Společným byl i německý kurátor – Izrael Gelfand (Parvus), učitel a inspirátor Lva Trockého.

Halič ještě v začátku dvacátého století byla rozervaná mezi Polskem, Maďarskem a Rumunskem a nebýt Stalina, zůstala by tak. Vzhledem k talentu těchto národů asimilovat své sousedy, o Podkarpatí i Zakarpatí by už dnes možná ani pes neštěkl.

Ještě v době říjnové revoluce ukrajinský národ prakticky neexistoval. Existovala pouze jiho-západní větev ruské etnické skupiny a nicotná skupinka “uvědomělých” maloruských a haličských inteligentů, kteří nepředstavovali prosté lidi. Sám Lenin píše (dopis Armandovi 30.1.1917) , že Němci do zajateckých táborů posílají učitele z Haliče přemlouvat zajatce k odtržení od Ruska a navzdory tomu z 27000 Ukrajinců jen 2 tisíce jsou pro samostatnost…

Rosa Luxemburg psala, že

Ukrajina nikdy nebyla národem, nikdy neměla svůj stát, a kromě reakčně-romantických básní Ševčenka neměla ani národní kulturu.

Ukrajinský nacionalismus podle ní je zcela jiný, než byl český, polský nebo finský. Je to směšný pokus hrstky profesorů a studentů. Lenin a soudruzi agitují pro vytvoření umělého “národa”.

Podle bolševiků, v budoucím komunistickém ráji ruská kultura neměla převládat, protože ruský národ byl dříve utlačovatelem a ruskou kulturu tvořila šlechta, kterou bylo nutno zničit. Rusko mělo být pouze první etapou ve světové revoluci.

Také internacionalismus bolševiků nedovolil zachovat ruské etnické jádro impérie. To vše vedlo k rozseknutí ruského monolita na “tři bratrské národy”. Přišla vhod polská ideologie zvláštního ukrajinského jazyka a samostatné ukrajinské kultury. Idea Rusi antiruské byla tedy dílem polského tvůrčího génia ; pracovní prototyp vykonstruovaný Rakušany a hejtmany Východní Haliče byl uveden v provoz Leninem a Stalinem.

Aby uchopili v Rusku moc, bolševici byli ochotni na vše. Roku 1914 jako Jidáš domluvili se s nepřítelem – Německem. Ve svých pamětích gen. Ludendorf píše: “

Z vojenského hlediska, dovolit průjezd Lenina Německem mělo své oprávnění. Rusko bylo nutno svrhnout do propasti.”

Tak soudili i bolševici.

V červnu 1914 Lenin jel do Berlína a navrhnul rozkládat ruskou armádu zevnitř a vyvolávat nepořádky v týlu. Němci dvakrát odmítli, nakonec pod vlivem sociálního demokrata Parvuse byl vypracován plán války v týlu proti Rusku a Francii. Němci slíbili 70 milionů marek.

28. prosince téhož roku M. Melenevskij, jeden z hlav Svazu za osvobození Ukrajiny, nabízí v dopise Leninovi spolupráci, což Lenin na veřejnosti hystericky odmítá, neboť “berou peníze od Hohenzollerů a Habsburků a jejich bratrů”, ačkoliv sám měl stejného chlebodárce.

Jak bolševici organizovali masovou výrobu “Ukrajinců”

Ukrajinizace se vedla a bude vést co nejrozhodněji. Ten, kdo tohle nechápe nebo nechce chápat, nemůže být neoznačen vládou za kontrarevolucionáře a vědomého či nevědomého nepřítele sovětského zřízení.     N. Skrypnik

V dubnu 1923 na 7. konferenci komunistické strany (bolševiků) byl vyhlášen začátek politiky “ukrajinizace”. Komunisté prakticky z ničeho museli vytvořit ukrajinský národ, ukrajinský jazyk, ukrajinský stát, ukrajinskou kulturu atd. Ukrajinizovalo se vše. Státní úřady, průmysl, školy, university, tisk, divadla atd. Ten, kdo nechtěl se učit či neuspěl na zkouškách z ukrajinštiny, byl vyhozen z práce bez práva na pomoc v nezaměstnanosti. S každým, kdo byl obviněn v “negativním postoji k ukrajinizaci”, bylo nakládáno jako s kontrarevolucionářem a nepřítelem režimu.

Také boj s negramotností se vedl jen v ukrajinštině. Existovaly kurzy jazyka a kultury povinné pro všechny. Proces ukrajinizace neustále kontrolovaly spousty komisí. Byl úkol v co možná nejkratší době stát se ukrajinským národem, všechna moc partajního aparátu se naň vrhla. Šlo to velmi těžko, navzdory metódám typu čekistů (tajné policie). Ještě div, že nikoho nezastřelili za to, že nechtěl měnit národnost, jako to dělali Rakušáci v Haliči.

Podle ideologů, maloruský národ celá tisíciletí snil o všem ukrajinském, chtěl mluvit rodným jazykem, kochat se ukrajinskou kulturou, ukrajinizace tedy měla jej naplnit štěstím. Avšak realita dvacátých let byla jiná. Ukrajinofilové byli orientovaní na Německo, národ je nemiloval, reptal, vzpíral se, sice jen pasivně, ale mluvit ukrajinsky nechtěl. Docházelo i k sabotáži partajních instrukcí.

Proto Moskva dovolila vstoupit do strany i bývalým protivníkům bolševiků – socialistům z Centrální rady a z Direktoria, nacionalistům ze západu, jejichž názory byly prakticky shodné s ideologií bolševiků. Dnešní ukrajinská propaganda je kreslí jako velké nepřátele bolševizmu, ve skutečnosti přeli se s nimi jen o to, kdo bude u moci. Gruševskij a Vinničenko a celá řada vlivných osobností Direktoria po občanské válce šťastně se vrátili do lůna sovětského režimu.

V této společnosti smůlu měl jediný Petljůra. Ten byl zabit v Paříži r. 1926, ale nikoliv proto, že bojoval se sovětským režimem, nýbrž kvůli masovým židovským pogromům, které zachvátily celý Jihozápadní kraj v době jeho vedení ukrajinské armády. Zabil ho Samuel Schwartzbart a francouzský soud ho osvobodil. Šlo o pomstu – Petljurovci vyhladili okolo 25 tisíc židů.

Mezi navrátilci byla i četná skupina “ukapistů” (levičáci a sociální revolucionáři, na stejné platformě jako bolševici), dále emigranti z Haliče, kteří také chtěli budovat ukrajinskou sovětskou republiku. V jejich řadách bylo okolo 400 důstojníků Poláky poražené haličské armády.

Kolosální vklad do založení ukrajinského jazyka a literatury vnesli židé. Jestliže nenávist “uvědomělých” Ukrajinců k “moskalům” má ještě jakési důvody, jejich nenávist k “židům” je nepochopitelná. Kdyby měli aspoň kapku vděku, postavili by na majdaně Nezávislosti gigantskou sochu Stalinovi a na Evropském náměstí památník židovi Lazaru Kaganoviči.

Pod vedením Kaganoviče se totiž odehrávalo nejintenzivnější období sovětské ukrajinizace. Plamennějšího ukrajinizátora na světě nebylo. Vše, co dělali jeho následníci po roce 1991 je hračkou v porovnání s ním. Přesto ani takoví vrahové, jako Stalin a Kaganovič, nedokázali zlomit hřbet malorusů. Po 10 letech řádění, proces ukrajinizace potichu zanikl.

Příčinou byl nejen pasivní odpor národa, nýbrž i změna strategických plánů bolševiků. Počátkem 30. let Stalin ustoupil od Leninem milované myšlenky světové revoluce, která by zachvacovala postupně všechny zotročené národy a připojovala je k SSSR. Proti zrádným imperialistům Stalin chtěl přestavět SSSR v komunistickou pevnost. Za tím účelem potřeboval silný, monolitní, centralizovaný stát.

Ukrajinský národ tedy nevznikl, ale “ukrajinská mluva” po Stalinovi zůstala. Chyběla myšlenka národa, kterou se pokusili dodat v 30-40 letech ideologové Ukrajinské Povstalecké Armády (UPA) a podobných organizací, v 60-70 letech pak hrstka disidentů-ukrajinofilů. UPA, vedená Banderou, za války bojovala proti Němcům i Sovětům, proti těm až do let 1950. Pamatuju, jak banderovci se skrývali i v českých lesích a my jsme se jich báli.

Po osamostatnění v roce 1991 bývalí komunisti a komsomolci uměle vzkřísili ukrajinizaci v původní polsko-rakousko-německé karikaturní verzi, žádné nové myšlenky nepřinesli. Proto za necelé desetiletí byly z nich už jen marginální nacionálně-demokratické strany a skupiny.

Dostali se však k moci roku 2004 díky Amerikou připravenému a financovanému “oranžovému” puči . Juščenko rehabilitoval Banderu a zavedl ukrajinizaci soft, účinnější, neboť orientovanou na školy a mladší generace. V Krymu však dochází k odporu k násilné ukrajinizaci.

Od národa, který byl prý dlouhá staletí utiskován, by se čekalo pochopení pro četné národnostní menšiny na svém území. Kromě jazyků sousedních států jsou na Ukrajině oblasti, kde se mluví ukrajinským suržikem nebo rusínsky, ale těm vláda status národa neuznává, ač Podkarpatská Rus, Rusiči, Lemki a jiní existují už tisíciletí.

Andrej Vadžra

Zdroj: Trampská nit

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Log Out / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Log Out / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Log Out / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Log Out / Zmeniť )

Connecting to %s